Diskuze Fotogalerie Bazar / inzerce Seznam firem Ankety Logo - David Řezáč
 Dnes je 31. 10. 2014 a svátek má Štěpánka
Přihlášení čtenáře

Uživatelské jméno:

Heslo:





Hlavní stránka Všechny rubriky Město Bruntál Mapa města Moravskoslezsko Okolní regiony Politika Zdraví, živ. prostředí Nezisková sdružení Kultura, společnost Sport Bruntálský pitaval Z historie Evropská unie Ostatní informace Veřejná fotogalerie Odkazy Výstup RSS
Z vaší fotogalerie
Běh na Uhlířský vrch (10/2013) - 93
Statistika serveru



<<  Říjen  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31   

   Článků: 1052
   Rubrik: 38
   Autorů: 34
   Komentářů: 1616
   Reg.čtenářů: 151
   Anket: 30
   Inzerátů: 44

Mediální podpora

MX-NET
Kontaktní údaje

Informační server
ISPS: 030901




Autoři článků


K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939
Vydáno dne 07. 07. 2007 (10146 přečtení)

Na základě Mnichovské dohody bylo Německu odstoupeno území o rozloze 28 680 km2 s 3 751 obcemi ve kterých žilo 3 653 292 obyvatel, z toho bylo 3 576 719 československých státních příslušníků a dle národnosti 2 822 899 Němců, 738 502 Čechoslováků, 6 659 Židů [Seznam obcí a okresů, s.5-7]. Podle sčítání z roku 1930 bylo na odstoupených územích 725 416 Čechů, ministerstvo zahraničí Německa vycházelo 17. 11. 1938 z počtu 676 478 Čechů pro všechna odstoupená území a Detlef Brandes považuje výsledky sčítání za chybné a odhaduje počet Čechů na odstoupených územích na 567 000. [Zimmermann, s. 58, pozn. 240, s.241, pozn. 1423, 1427 , Brandes 1995 s. 55].

Dle sčítání obyvatel z 17. 5. 1939 žilo území říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland od 30. 10. 1938) o rozloze 22 608 km2, 2 943 187 obyvatel, z toho 2 640417 Němců (2 622 654 říšských občanů a 1769 Židů), 291 000 Čechů a 174 150 Čechů s říšským občanstvím (unter den Reichsangehörigen). Celkem tedy 465 150 Čechů. Některá území Čech, Moravy a Slezska se stala součástí jiných říšských žup - šlo o území připojené k Bavorsku (Regierungsbezirk Niederbayern, Regierungsbezirk Oberpfalz) s 90 382 obyvateli, k Rakousku (Reichsgau Oberdonau, Reichsgau Niederdonau) s 318 682 obyvateli a k Landkreis Ratibor bylo připojeno území Hlučínska s 52 967 obyvateli. Na těchto územích žilo 28 000 Čechů a 19 643 Čechů s říšským občanstvím. Celkový počet Čechů na odstoupených územích k 17. 5. 1939 byl 512 793 [Bohmann, s. 125, 134… s. 5-7].

Smlouvy mezi ČSR a Německem o státní příslušnosti a o opci z 20. 11. 1938 (RGBI 1938 I, s. 895), která vstoupila v platnost 26. 11. 1938 se Češi mohli rozhodnout buď pro československé občanství (po 15. 3. 1939 pro občanství Protektorat Böhmen und Mähren) nebo pro občanství říšské. Říšské ministerstvo vnitra dne 25. 5. 1939 poukázalo na to, že získání říšského občanství není vázáno na národnost, ale musí být splněny pouze kritéria vyjmenovaná v opční smlouvě BA, R 43 II/136, s. 9n.

Ze 174 143 Čechů s říšským státním občanstvím se 130 658 osob nacházelo v opavském vládním kraji (Regierungsbezirk Troppau), kde pro československé občanství optovalo jen 31 260 Čechů. Jejich rozhodnutí lze odvodit ze stupně zakořenění lidí v domovském prostředí. Obyvatelé tohoto vládního kraje, kteří optovali pro říšské občanství, byli rolníci spojení po mnoho staletí s rodnou hroudou, se slezskou domovinou. Tato pouta byla daleko silnější než pouta k republice, která trvala jen dvacet let a se kterou měli negativní zkušenosti související např. s pozemkovou reformou nebo s protikatolickou propagandou. Svůj vliv měla také skutečnost, že část kraje náležela do oblasti Kravařska – Kuhländchen (velká část okresu Bílovec – Wagstadt a celý okres Nový Jičín - Neutitschen). Svou negativní roli zde sehrála také činnost hraničářských, ochranářských spolků.

Odlišná situace byla v ostatních dvou vládních krajích - ústeckém (Regierungbezirk Aussig) a chebském (Regierungsbezirk Eger), kde se k říšskému občanství přihlásilo jen 36 456 Čechů (Reg. Bez. Aussig) a 7 036 (Reg. Bez. Eger). Zdejší Češi patřili k české dělnické vrstvě mnohdy levicově orientované, tak či onak méně srostlé s domovem. [Zimmermann 2001, s. 350, pozn. 2295-2298]

Dohoda zaručovala těm, kteří se rozhodli pro opci, možnost se přesídlit do 31. 3. 1939 do své země, vzít s sebou svůj movitý majetek, tedy přestěhovat se se svým osobním a bytovým zařízením (zákon č. 300/1938 Sb.) Smlouva o opci v §2 poskytovala jak německé tak česko-slovenské vládě možnost vypovídat osoby, které se v době po 1. 1. 1910 přistěhovaly do odstoupených území, respektive do Česko-Slovenska. Ani říšská vláda, ani česko-slovenská vláda neměly na tom zájem, naopak se dohodly, že vyhošťovací paragraf použijí jen po vzájemné dohodě. K masové vysídlování Čechů proto nedocházelo. [Zimmermann 2001, s. 243, pozn. 1438, 1439]

Celkem bylo na odstoupených územích Německu 512 793 původně českého obyvatelstva, což proti stavu Čechů na tomto území dle sčítání obyvatel z roku 1930 je stav nižší. Rozdíl mezi údajem uvedeným v oficiální statistice Česko-Slovenska z roku 1939 a sčítáním z 17. 5. 1939 činí minus 225 709 osob československé národnosti. (Macek ve své práci Uprchlíci z pohraničí v roce 1938 uvádí, že v publikovaných údajích se počet Čechů v Sudetech pohybuje mezi 319 000 až 500 000 Čechů, sám odhaduje počet Čechů na 410 000, tj. 15 % obyvatelstva odstoupeného území). Dle údajů statistického úřadu říšského místodržitele v říšské župě Sudety činil počet Čechů 287 939 [ZA, ÚPV Opava, sign. Z 25, Zimmermann 2001, s. 473, pozn. 1422]. Nezapomeňme také na to, že Ernst Müller, odpovědný v sudetské župě za národnostní otázku, odhadoval v roce 1943 počet Čechů, kteří se přihlásili k německé národnosti na 100 000 [Zimmermann 2001, s. 242, pozn. 1426].

Většina Čechů na územích odstoupených Německu zůstala, ačkoliv čeští historici se snaží ze všech sil sugerovat pravý opak. Odešli především státní úředníci a zaměstnanci, učitelé vyšších a většiny národních českých škol, policisté a vojáci se svými rodinami, pro něž najednou nebylo na zabraném území uplatnění a oni zůstat nehodlali. Dále odešli všichni aktivisté hraničářských organizací, ochranářských spolků a Sokola a ti především z obav odplaty za své aktivity v prospěch “čechizace” území s německou většinou. Šlo o obyvatele, kteří se do německého pohraničí přistěhovali v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými zásahy během 1. republiky. Věděli velice dobře, že tam nemají co pohledávat, neboť je německé orgány nebudou potřebovat a vydržovat. Byli ohroženi především ztrátou existenční základny, tedy obživy. Dále pak něco přes deset tisíc osob podle zvláštního seznamu vypracovaného Němci (nejednalo se jen o osoby české národnosti a státní příslušnosti), které musely, i kdyby se zdráhaly, zabrané území opustit.

Uprchlíci uváděli pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky jako popud k útěku vedle násilí a existenčního ohrožení také jiné motivy, např. citové, “přestěhoval jsem se z lásky k vlasti” či touhu po životě mezi občany české národnosti [Šíma 1946, s. 12-16]. Skutečný důvod přestěhování byla ve většině případů ztráta zaměstnání. Nebyla plánována ani organizována etnická očista, tedy vysídlení neněmeckého obyvatelstva z pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. Stěhování probíhalo spontánně. Česko-slovenská republika rovněž prováděla evakuaci svých státních zaměstnanců a úředníků sama.

Bezprostředně kolem mnichovských událostí uprchlo před boji, z obav před wehrmachtem, gestapem a militantními skupinami sudetskými Němci kolem 25 000 Čechů, židů a německých odpůrců režimu - zejména aktivní sociální demokraté, kteří se v poslední době účastnili obrany republiky, a komunisté. Tato část obyvatel dokonce s útěkem ze sudetských oblastí v počtu několika tisíc začala už ve dnech kolem vyhlášení první čs. mobilizace 20. května 1938 v obavách před německým vojenským obsazením v případě hrozícího válečného konfliktu. Tento údaj je jenom přibližný, neboť musíme počítat také s tím, že od září do prosince emigrovalo mnoho lidí do ciziny a mnoho odpůrců nacionálního socialismu bylo československými orgány posláno jako nežádoucí zpět - odhaduje se, že jich bylo 20-25 tisíc [Gebhart 1998, s. 564, Zimmermann 2001 s. 58, pozn. 244-247]. Do začátku prosince 1938 bylo donuceno ve smyslu mezistátní úmluvy vrátit se do Sudet 7307 osob, které byly s naprostou většinou němečtí občané, většinou odpůrci nacismu. O jejich dalším osudu není nic známo [Macek 1995, s.135]. Dále bylo 115 000 osob a několik desítek tisíc čs. úředníků a státních zaměstnanců přeloženo v souvislosti se záborem do vnitrozemí. Do doby sčítání obyvatelstva na územích odstoupených Německu (17. května 1939) se odtud odstěhovali další Češi, kolik jich bylo, nikdo nepodchytil. Minimálně 10 tisíc českých Němců bylo po obsazení Sudet okamžitě zatčeno a zavlečeno do říše. Další velkou skupinou utečenců byli židé a to kvůli obavě z rasového pronásledování. Velké pronásledování židů v Sudetách nastalo po Křišťálové noci 9. 11. 1938. K 1. 12. 1938 byl stav uprchlých Židů 6234.

K 27. září 1938 bylo registrováno přes 24 tisíc uprchlých československých občanů české i německé národnosti. Nejtěžší to měli političtí němečtí uprchlíci ze Sudet (cca 30 tisíc osob), kteří hledali azyl v českém vnitrozemí a na střední Moravě – ty vydávala pražská vláda po celých vlacích Hitlerovi. Od října do prosince 1938 bylo v ČSR zatčeno 2500 sudetských Němců a odesláno do koncentračního tábora Dachau. Židy ze Sudet nevpouštěli do ČSR, nebo je přes nejbližší přechod vyhostili.

Po záboru počet uprchlíků stoupá a brzy se ukazovala nutnost organizovat základní péči o takové počty utečenců a přesídlenců. Ministerstvo vnitra vydalo 6. 10. 1938 příkaz správním úřadům, aby neprodleně zavedly evidenci uprchlíků z odstoupených území nebo, jak uvádějí některá akta, “dočasných přistěhovalců z obsazeného území”. Mělo být postaráno o jejich ubytování a výživu a zapojení do hospodářského procesu republiky nebo o jejich vystěhování do dalších zemí. Zákonem byl definován “uprchlík” jako cizí státní občan, který se přistěhoval nebo přistěhuje následkem útisku v domovském státě, nebo jako “československý státní občan, který opustil nebo opustí území postoupené Německu, Polsku nebo Maďarsku” [Gebhart 1998, s. 564- 566]. Ministerstvo vnitra vydalo 21. 10. 1938 zvláštní výnos zřizující pro uprchlíky zvláštní sběrné tábory. Postupně tak vzniklo v Česko-Slovensku 78 táborů. V táborech bylo k 3. 12. 1938 celkem 10 238 uprchlíků [Macek 1995 s. 135].

Vládním nařízením z 11. 11. 1938 vznikl Ústav pro péči o uprchlíky (sbírka zákonu a nařízení státu československého, r. 1938, č. 292, částka 96 z 22. 11. 1938) při ministerstvu sociální péče, jehož hlavním úkolem byla koordinace péče o uprchlíky mezi několika státními zařízeními a řadou organizací soukromých [Gebhart 1998, s. 568-570, Gebhart–Kuklík 2004, s. 33, 171-172, pozn. 385, 386, 387]

Počty uprchlíků rostly postupně, až do konce roku se udržovaly na vysoké úrovni. Jak bylo již výše uvedeno, bylo k 27. 9. 1938 zaznamenáno 24 tisíc přesídlenců, k 1. 10. 1938 pak 28 137, k 15. 10. 1938 27 519 přesídlenců a 1. 11. 11938 již 82 009 osob, z toho 62 212 Čechů, Slováků a Rusínů, 8817 Němců,a 4765 Židů.

Dle údajů pražského ministerstva vnitra k 3. 12. 1938 (tzv. příloha C výnosu ministerstva vnitra ze dne 21. 10. 1938, č. 87566/38 14a - Přehled početního stavu uprchlíků) bylo evidováno 151 997 uprchlíků z pohraničí, z toho bylo 125 425 (85,7%) Čechů, 14 925 (11,23%) Židů a 11 647 (8,75%) Němců, 307 (0,23%) Poláků a 829 (0,61%) občanů jiných národností. Nejsou zde započteni státní zaměstnanci, kteří museli odejít z pohraničí a jimž bylo zaručeno, že obdrží pevné zaměstnání ve státní správě a státních podnicích. Celkově lze odhadnout počet těchto nezapočítaných osob na 10 000. Z toho lze usoudit, že z odstoupených území uteklo nebo se přesídlilo kolem 160 000 osob, včetně rodinných příslušníků [Macek 1995 s. 135].

V březnu a dubnu 1939 se příliv uprchlíků zmírnil, akce k jejich integraci byly v plném proudu, takže počet evidovaných dále dokonce mírně klesal, ale vystěhovalectví se tehdy úplně zastavilo. Během letních měsíců byl zaznamenán jen malý pohyb. K 1. 6. 1939 pak Šíma uvádí v příslušné tabulce, že: - ze Sudet bylo přesídleno 171 401 československých občanů a cizinců, z toho 141 037 Čechů, 10 496 Němců, 18 673 Židů,
- z Polska (Těšínska) 19 560 československých občanů a cizinců, z toho 18 266 Čechů - z Maďarska (Podkarpatské Rusi) 11 625 československých občanů a cizinců, z toho 10 059 Čechů - ze Slovenska 8228 československých občanů a cizinců, z toho 7652 Čechů Celkem 219 216 přesídlenců [Šíma 1945, s. 107].

K 1. 7. 1939 registroval Ústav pro péči o uprchlíky 178 871 přesídlenců (utečenců), sudetoněmecké orgány udávaly počet mezi 180 000 - 200 000 uprchlíky (Meldungen aus dem Reich Nr. 28 z 13. 12. 1939) [Zimmermann 2001, s.474 pozn. 1425].

K 1. 9. 1939 se uvádí 193 277 přesídlenců z odstoupených území, z toho 163 743 Čechů, Slováků a Rusínů, 6953 Němců a 9446 Židů. Od této doby příliv přestěhovalců ustal [Šíma 1945 s. 105, 107].

Uvedené počty nezahrnují zaměstnance státní správy a státních podniků státní, kteří byli státem přeloženi a dostávali nadále služební příjem, protože nepodléhali povinné evidenci. Nelze tedy získat přesnou statistiku uprchlíků, nejsou souhrnné údaje od všech ministerstev, která evakuovala své zaměstnance. Informace jsou v mnoha případech přesné, jindy zase nejasné, často nejsou rozlišeni navrátivší se zaměstnanci podle jednotlivých území (Sudet, Těšínska, Slovenska, Podkarpatské Rusi), scházejí např. údaje ministerstva dopravy o přeložených počtech zaměstnanců dráhy a pošty, a protože ministerstvo národní obrany bylo za Protektorátu zrušeno, scházejí počty evakuovaných vojáků z povolání a zaměstnanců armády zcela.

Po 15. březnu 1939 stála protektorátní vláda před obtížným úkolem zaměstnat kolem 173 000 úředníků, státních zaměstnanců, profesionálních vojáků ze všech odtržených území (i ze Slovenska), kteří nebyli vedeni jako utečenci či uprchlíci [Brandes 1999, s. 65,165, pozn. 308, 942]. Připočteme-li k nim také rodinné příslušníky dojdeme k odhadu ve výši 100 až 150 tisíc osob, s registrovanými uprchlíky tedy souhrnně kolem 250 000 - 300 000 osob.

Po Mnichovské konferenci dne 2. 10. 1938 překročila polská vojska řeku Olši a zabrala celý politický okres Fryštát (142 059 obyvatel), celý soudní okres Jablunkov (31 358 obyvatel), část soudních okresů Český Těšín (52 798 obyvatel) a Frýdek (4 265 obyvatel). Celý zábor tzv. Zaolzie Polskem měl k 15. 11. 1938 rozlohu 830 km² a žilo v něm 220 563 osob (124 879 národnosti československé, 76 267 polské, 17 198 německé). Celé území bylo připojeno ke katovickému vojvodství. Po záboru byly ihned zavřeny české školy, zakázány české bohoslužby a likvidovány české spolky, české obyvatelstvo bylo vyzváno, aby se do 1. 11. 1938 vystěhovala z tohoto území. Masové vystěhování probíhalo od října 1938 do ledna 1939 a počet nuceně vystěhovalých se pohyboval mezi 20 - 50 000 obyvateli s příklonem k horní hranici. Formy vyhnání byly různé, od prostého vyhrožování, propouštění z práce, přes různé formy násilí na majetku a osobách, zatýkání a úředního vypovídání s lhůtou 6, 24 a 48 hodin. Do svízelné situace se dostali také Němci, Poláci se svým nacionalismem byli daleko nebezpečnější než Češi. Německá statistika uvádí, že tzv. Těšínský koridor (Teschener Korridor) obývalo v roce 1938 200 000 osob (20 000 Němců, 52 200 Slezanů, 67 000 Čechů a 56 000 Poláků [Chocholatý-Gröger].

Jedním z nejvýznamnějších útočišť uprchlíků se přitom stala Moravská Ostrava, neboť se musela na přelomu let 1938-1939 postarat o téměř dvacet tisíc vysídlenců. Až do prosince 1938 se pak na policejním ředitelství hlásilo každý den 80-100 nových uprchlíků. Na Vánoce 1938 a v lednu 1939 se jejich počet ještě zvýšil, denně přibývalo až 150 vyhnaných osob, především z okupované části Těšínska. Od února 1939 se sice počty přicházejících uprchlíků snižovaly, přesto v malých skupinkách přicházeli vysídlení lidé do Ostravy i nadále, a to i po vytvoření Protektorátu. Celkově se v Moravské Ostravě od října 1938 do června 1939 přihlásilo 24 811 uprchlíků, z nichž 19 897 dostalo povolení k pobytu ve městě. Drtivou většinu mezi nimi tvořili Češi (97%). Osoby jiných národností policie většinou vracela zpět do zabraného území, nebo je posílala z Ostravy dále do vnitrozemí, hlavně do Svatobořic a do Chropyně, kde vznikly velké sběrné uprchlické tábory. Celkem vzniklo na území Moravské Ostravy do konce února 1939 sedmnáct uprchlických táborů [Homan].

Z maďarského záboru Podkarpatské Rusi se vystěhovalo na 20 tisíc Čechů. V roce 1946 podepsali prezident Edvard Beneš a sovětský komisař pro zahraničí Molotov smlouvu. Píše se v ní “taktiež budú odškodnené za zanechaný nehnutelný majetok osoby českej a slovenskej národnosti, ktoré musely v dôsledku nepriatelskej okupácie opustit územie Zakarpatskej Ukrajiny”. Ministerstvo financí tehdy vydalo výzvu, aby se tito vyhnanci zaregistrovali. Sešlo se asi 6300 přihlášek. Po únoru 1948 to vše usnulo. V roce 1959 pak přijala čs. vláda odškodňovací vyhlášku, která nároky zúžila pouze na proplacení drobného osobního vlastnictví. Peníze na odškodnění dostal čs. stát od SSSR už před lety. Proto podalo 228 Čechů žalobu k Evropskému soudu.

Rozpad společného státu byl první krizí koncepce čechoslovakismu. Celá situace se radikálně změnila po 6. říjnu 1938, když se k moci dostali ľuďáci a Žilinskou dohodu politických stran o tom, že Slovensko dostane autonomii, čs. vláda přijala. Tím se Československo fakticky změnilo na federaci. Tehdy se vystupňovala úporná a ostrá propaganda proti Čechům na Slovensku. Stále častěji se konaly demonstrace pod heslem “Preč s Čechmi!”, “Česi peši do Prahy!”, docházelo vůči nim k pogromům. Nakonec se 12. 12. 1938 strany dohodly, že 9 000 českých státních zaměstnanců bude přeloženo do českých zemí. Když zvážíme, že v tom čase bylo na Slovensku evidovaných asi 23 tisíc českých zaměstnanců, je jasné, že řada z nich tu zůstala i nadále během trvání samostatné Slovenské republiky, zejména odborníci na Vážské kaskádě a v dalších oblastech. V průběhu prosince 1938 byly vypracovány přesné jmenné seznamy, na jejich základě bylo dáno k dispozici českým úřadům:1913 osob ministerstvu vnitra, 1401 školství, 1200 “pravosúdia", 300 dopravy, 2435 pošt, 1110 zemědělství, 345 veřejných prací. Spolu s manželkami a dětmi to bylo pochopitelně víc, odhadl bych to asi tak na 25 až 30 tisíc lidí.

Nový slovenský stát byl podle ústavy z 21. 7. 1939 (úst. zák. č. 183/1939 Sl. z.) deklarován jako stát “národní” a “křesťanský”. Podle sčítání obyvatel žilo k 31. 12. 1938 na Slovensku 77 488 Čechů a 128 347 Němců. Hned po rozpadu republiky 18. 3. 1939 přijala slovenská vláda rozhodnutí se dále nevázat prosincovou dohodou a odsunout všechny Čechy, kteří se mezitím ocitli v postavení cizích státních příslušníků. Rozhodla se propustit vůbec všechny státní a veřejné zaměstnance české národnosti a od 22. 3. začala rozsáhlá evakuace vojáků a 24. 3. četníků. Odchod těchto dvou složek byl organizovaný, odchod civilních zaměstnanců byl individuální (docházelo k jejich okrádání příslušníky HG) [Chocholatý-Gröger]. K 30. 6. 1939 tak odešlo 17 763 státních a veřejných zaměstnanců z 20 541 uváděných k 1. 10. 1938, což s rodinnými příslušníky mohlo být okolo 50 000 osob. Zde se spíše dá hovořit o vyhánění, avšak čeští historici to tak nenazývají. K 15. 12. 1940 se k české národnosti hlásilo 17 443 osob. Podle dostupných pramenů do 1. 10. 1943 odešlo ze Slovenska celkem 19 367 zaměstnanců a působilo nadále 1174, z nichž po skončení války zůstalo 542 [Bystrický].

V současné době chybí na české straně analytická práce zpracující všechny prameny a data k tzv. vyhnání či přesídlení československých občanů z odstoupených území a která by shrnula údaje jednotlivých autorů či studií k dané problematice. Na německé straně je to práce Fritze Petra Habela Eine politische Legende. Die Massenvertreibung von Tschechen aus dem Sudetengebiet 1938/39, která uvádí na s. 286-291 tabulku Literaturangaben zur Bevölkerung der Sudetengebietes nach Nationalitäten 1939 sowie zu Bewegungen in 1938/39 s pramennými zdroji českých a německých autorů. Uvádí zde počty Němců a Čechů v Sudetech dle nejasných, pochybných a falešných údajů ve vztahu k r. 1938, počty vystěhovalých Němců a Čechů a počty Němců a Čechů dle sčítání v roce 1930 a 1939. Z tabulky vyplývá, že údaje se značně liší u jednotlivých autorů a to i u obou oficiálních sčítání obyvatel v r. 1930 a 1939! Na s. 292 – 325 jsou pak P. Habel uvádí výklady k údajům od všech 66 autorů či z pramenů. Podle tabulky č. 1 (Tchechische “Flüchtinge”/“Vertriebene” aus dem Sudetengebiet) se počet běženců či vyhnaných v převážné míře pohybuje mezi 122 000 až 200 000 osob, jen v údajích jedenácti autorů, z toho pěti českých a šesti německých, se hovoří o 500 až 600 tisících osobách, údaj z práce Okupace v číslech (1992) hovoří dokonce o 835 750 osobách [Habel, s. 67]. Podle některých českých a slovenských osobností bylo z pohraničí odstoupených Německu vyhnáno Čechoslováků: 500 tisíc (ministr zahraničí J. Dienstbier, 1990), všichni, každý jen s 25 kg majetku (velvyslankyně M. Vašáryová, 1990), 836 tisíc (Svobodné slovo, 1992), 200-300 tisíc (historik J. Křen, 1992), několik set tisíc (spisovatel Pavel Kohout, 1993), 500 tisíc (Ústavní soud ČR, 1995), všechny české rodiny v pohraničí v roce 1939 (poslanec V. Aubrecht, 2001). A to navzdory všem statistickým údajům [Churaň, s. 90-92, Chocholatý-Gröger]



Poznámky:
1. Šíma Jaroslav, Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945, Praha 1945 uvádí na s. 105 počty přesídlenců československého občanství) ke dni:

27.9.1939 24 359 přesídlenců
1.10.1938 28 137
1.9.1939 27 519
15.10.1938 82 009
1.12.1938 145 903
1.1.1939 150 882
1.2.1939 162 947
1.3.1939 149 254
1.4.1939 155 702
1.5.1939 171 860
1.6.1939 178 871
1.7.1939 193 097
1.8.1939 192 756
1.8.1940 193 277

Tabulka


2. Macek Jaroslav, Uprchlíci z pohraničí v roce 1938, in: Češi a Němci, historická tabu, Praha 1995 (s. 136)
V citovaném Přehledu početního uprchlíků – stav 3. 12. 1938 je zpracována také struktura uprchlíků z hlediska zaměstnání:

Dělníci - 48 240 osob (36,36%), soukromníci – 22 519 osob (16,97%), živnostníci – 18 446 osob (13,9%), soukromí zaměstnanci – 18 174 osob (13,7%), veřejní zaměstnanci – 9710 (7,32%), svobodná povolání – 9329 osob (7,03 %), učitelé – 3187 osob (2,4%), rolníci – (2,32%). Tuto poslední skupinu tvořili osoby, jimž byla přidělená půda za pozemkové reformy roku 1920, kteří se obávali, že budou z půdy vyhnáni.

Z rozboru vyplývá, že utíkali zvláště mladí lidé, převážně svobodní. Z celkového počtu uprchlíků bylo jen 66 149 osob rodinných příslušníků (49,85%).



Literatura: Bohmann, Alfred: Das Sudetedeutschen in Zahlen, München 1959, s.134 tab. Die tschechische Bevölkerung in den reichsangeschlossenen sudetendeutschen Gebieten 1939
Brandes, Detlef: Die Zerstörung der deutsche – tschechischen Konfliktgemeinschasft 1938 bis 1947, in: Tschechen, Slowaken und Deutsche. Nachbarn in Europa, Bonn 1995
Brandes, Detlef: Češi po německým protektorátem, Prostor, Praha 1999
Bystrický, Valerián: Odsun českých zaměstnanců ze Slovenska, http://www.cesi.sk/bes/04/01/041odsun.htm
Gebhart, Jan: Migrace českého obyvatelstva v letech 1938, Český časopis historický, 3/1998, s. 568-570
Gebhart, Jan, Kuklík, Jan: Druhá republika 1938-1939, Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, Paseka 2004
Habel, Peter Fritz: Eine politische Legende. Die Massenvertreibung von Tschechen aus dem Sudetengebiet 1938/39, Langen Müller München 1996
Homan, Aleš: Moravská Ostrava jako útočiště uprchlíků z let 1938/1939 http://www.protimluv.net/protimluv/8/strana.php? cislo=16
Chocholatý-Gröger, Franz: Möglichkeiten einer gemeinsamen Europäischen Sicherheitspolitik für die Tschechischen Republik und für Deutschland, zpracováno v letech 1998-1999 pro Kulturstiftung der deutschen Vertriebenen, Bonn
Chocholatý-Gröger, Franz: K otázce stěhování obyvatel ČSR ze záboru Sudet, Slovenského státu, ze záboru Těšínska a záboru Podkarpatské Rusi v letech 1938/1939, rukopis
Churaň, Milan: Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost. Praha 2001
Král, Václav: Die Deutsche in der Tschechoslowakei, Praha 1964
Macek, Jaroslav: Uprchlíci z pohraničí v roce 1938, in Češi a Němci historická tabu, Ackermann Gemeinde Praha 1995
Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století, případně jeho článek K otázce postavení českého obyvatelstva na Slovensku 1939-1945, Historický časopis č. 37 z roku 1989
Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku, SÚS Praha 1939
Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945, Praha 1945
Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938-1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče, Praha 1946
Šisler, S.: Odchod českých zaměstnanců ze Slovenska v letech 1938- 1945, Český lid, 76, 1989, č. 4
Zimmermann, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě, Prostor 2001,s. 58, pozn. 240





Poskytovatel internetového připojení




:: Zobrazit všechny související články ::


Zpět | Autor: Bc. Franz Chocholatý Gröger | Komentář: 0 | Přidat komentář | InformaÄŤnĂ­ e-mail Vytisknout ÄŤlánek


[Akt. známka: 2,82 / Počet hlasů: 11] 1 2 3 4 5





Protektorát, Sudety, staré názvy, historie >> K otázce vysídlení občanů ČSR ze Sudet, Těšínska, Podkarpatské Rusi a Slovenské republiky v letech 1938/1939







Infoserver ISPS: 030901 | provoz na phpRS