"UMŘÍT ZNAMENÁ PŘEJÍT NA STRANU VĚTŠINY." (J. Rostand)

"UMŘÍT ZNAMENÁ PŘEJÍT NA STRANU VĚTŠINY." (J. Rostand)
Vydáno dne 07. 11. 2005 (2777 přečtení)

UŽ VÍCE JAK TISÍC LET SI PŘIPOMÍNÁME PAMÁTKU VŠECH ZEMŘELÝCH

Každoročně začátkem měsíce listopadu už tradičně vzpomínáme na své blízké, kteří tu už s námi nejsou. V civilních kalendářích je uváděna Památka zesnulých, v kalendářích církevních pak Vzpomínka na všechny věrné zemřelé. Lidově dnes vlastně všichni říkáme „Dušičky“. Přestože kořeny Dušiček sahají až k dobám našich pohanských předků, přestože tato tradice a svátek také prošly svojí vlastní historií, lidé mají chvíle vzpomínek na své zesnulé ve velké úctě i dnes.
Se skutečností, že by byl jeden den v roce zasvěcen památce všech zemřelých věřících, se poprvé setkáváme už někdy v 7. století u biskupa Isidora ze Sevilly, který svým mnichům předpisoval, aby mše konaná v den po Seslání Ducha svatého, byla sloužena právě za duše zemřelých. Z historie ale víme, že nové, tzv. oficium Za zemřelé, k už existujícímu oficiu Všech svatých, přikázal už roku 403 Amalar z Mét. Přesto ale uznávaným rokem vzniku svátku Vzpomínky na zemřelé je až rok 998, kdy opat Odilo z Cluny nařídil slavit památku všech zesnulých věřících v den 2. listopadu. Tedy před 1007 lety. Tato památka, právě začátkem listopadu, která se pak rychle šířila nejen po celé Evropě, má ale svou prastarou tradici sahající až do keltských časů. Než se tedy roku 998 stal druhý listopad církevním svátkem, býval dnem boha Ódina (Woden), který měl na starosti všechny zemřelé. Už naši prapředkové chodili od obydlí k obydlí a na památná místa svých pohřebišť, aby si uvědomili a připomněli, že jen smrtí se setkává minulost s budoucností. Tento den byl tak pro všechny kmeny a národy, později pak pro všechna náboženství, vždy velmi užitečný. A to nejen proto, že lidé si alespoň jednou ročně uvědomili pomíjivost svého pozemského bytí a blížící se čas shledání se zemřelými.
„Nebylo zatím v dějinách civilizovaného národa, aby se u něj neprojevila úcta k jeho mrtvým a starost o jejich stánky posmrtné“ - napsal v 19. století Jan Neruda.
I letos nás bylo stále dost, kdo na Památku zesnulých jsme upravili a vyzdobili hrob květinami, zapálili svíčku a chvíli pak postáli v tiché vzpomínce. Možná si při této příležitosti ale také povšimneme, že nejen v souvislosti s naší ztrátou víry ve věčnost a v poslední soud, že těch nehleděných a poničených náhrobků na hřbitovech, bohužel, i v našich městech a obcích přibývá. Vysvětlení pro to je hned několik. Nebudeme v tuto chvíli vzpomínat vandalů! Spíše je to tím, že v místě už chybí potomci pohřbených rodičů a prarodičů. U nás, v místech a lokalitách, kde dříve také žili i občané jiných národností, Němci či Řekové, už nemá kdo na hrob přijít. Potomci už dnes žijí ve svých zemích, kde obnovili kořeny rodu a většinou uznávají nové tradice svého národa. Navíc je nás možná dost, kdo nevědí, že pomníky (právním jazykem „hrobové zařízení“) nad rodinným hrobovým místem musejí projít řádným dědickým řízením. Předat je tak generacím mladším, ale pak i u správce hřbitova platit toto hrobové místo. I to bychom si všichni měli uvědomit v čase rozjímání a vzpomínek na své blízké, v čase, kdy ve večerních hodinách osvícené náhrobky v sobě skrývají své velké kouzlo. Doufejme, že ani generace po nás, či generace našich dětí a vnuků, na tyto tradice ezapomenou. Že budou i nadále věřit, že duše zemřelých jsou a že žijí, třeba i na hřbitovech, že si zachovávají své chování i návyky, že na nás myslí …
V knize „České lidové pověry“ od autorů Otakara Nahodila a Antonína Robka (vydal Orbis 1959) popisuje kněz V. Krolmus v souvislosti s Dušičkami, podle svého, procesí dušiček. „Duše zemřelých žijí na hřbitovech, konají své bohoslužby, hádají se mezi sebou, holdují i slabostem. Dušičky také prý mívají své mše. V půlnoci před Dušičkami všecky dušičky z celé osady shromáždí se v kostele, kde každá zasedne tam, kde dříve za živa sedala. Kněz vystoupí na kazatelnu, učitel zasedne za varhany a konají pobožnost“.
Básník Karel Hynek Mácha ve svém Máji (Márinka) také popisuje jednu pověru, která se k tématu vztahuje. „Jest mezi lidem pověra, že poslední na jistý hřbitov pohřbený přes noc na stráži hřbitova toho státi musí, a to sice každou noc, po celý ten čas, až opět jiný zde pohřben bývá, který pak na jeho místo nastoupí. Takže žádný hřbitov nikdy bez strážce není …“

PhDr. Alois Matuška

Související články:
Ve dnech 14. a (11.03.2007)
Připomenutí, memento a zásadní nesouhlas! Katechismus pro sudetské Němce - z roku 1923 (11.03.2007)
700. výročí zavraždění krále Václava III. a tím konce Přemyslovců u nás (01.04.2006)
Připomínáme si 67. výročí okupace českých zemí nacistickým Německem v březnu 1939 (20.03.2006)
Právě před 60 lety, byly prezidentské dekrety u nás prohlášeny za zákony (01.02.2006)
NĚMECKÉ TĚLOVÝCHOVNÉ HNUTÍ ZALOŽIL POTOMEK ČESKÝCH BRATŘÍ (24.11.2005)
BÍLOU HOROU PŘED 385 LETY BYLA ZAHÁJENA PRVNÍ VLNA EMIGRACE U NÁS (07.11.2005)
Ke 195. výročí narození největšího českého básníka Karla Hynka Máchy v roce 1810 (07.11.2005)
Letos uplynulo 665 (?) let od narození Jana z Nepomuka (03.11.2005)
OD VYNÁLEZU PRVNÍHO TELEFONU ROKU 1875 UPLYNULO LETOS 130 LET (29.10.2005)

:: Zobrazit všechny související články ::

Zpět | Autor: PhDr. Alois Matuška | Komentář: 0 | Přidat komentář |