Diskuze Fotogalerie Bazar / inzerce Seznam firem Ankety Logo - David Řezáč
 Dnes je 01. 11. 2014 a svátek má Felix
Přihlášení čtenáře

Uživatelské jméno:

Heslo:





Hlavní stránka Všechny rubriky Město Bruntál Mapa města Moravskoslezsko Okolní regiony Politika Zdraví, živ. prostředí Nezisková sdružení Kultura, společnost Sport Bruntálský pitaval Z historie Evropská unie Ostatní informace Veřejná fotogalerie Odkazy Výstup RSS
Z vaší fotogalerie
Běh na Uhlířský vrch (10/2013) - 93
Statistika serveru



<<  Listopad  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

   Článků: 1053
   Rubrik: 38
   Autorů: 34
   Komentářů: 1616
   Reg.čtenářů: 151
   Anket: 30
   Inzerátů: 43

Mediální podpora

MX-NET
Kontaktní údaje

Informační server
ISPS: 030901




Autoři článků


ŠLONZACI A VOLKSLISTA
Vydáno dne 17. 06. 2005 (13874 přečtení)

grenz_pl_cs Trochu historie
Na začátek se musíme vrátit k otázce formování jazykových národů na území Rakouska - Uherska, tedy i na území zemí Koruny české.



Kdo jsou dnešní Slezané? (1, 2, 3)

Povšimněme si některých aspektů tohoto vývoje: od roku 1880 v rámci pravidelného sčítání lidu zavedena v Rakousku - Uhersku rozhodnutím Taafeho vlády otázka po jazyku, který je používán v ”běžném styku”, a tím tedy od každého rakouského státního úředníka de facto požadováno národní vyznaní. Byl tím vytvořen prostor na cestě ke vznikání státně opozičních národních společenství. Jazykový ”numerus clausus” obsahoval devět obcovacích jazyků: němčina, čeština - moravština - slovenština, polština, rusínština, slovinština, srbochorvatština, italština, rumunština, maďarština), neobsahoval však jidiš a jazykové smíšeniny. Zde mám na mysli především jazyky, kterými mluvilo obyvatelstvo na pomezí Moravy a Slezska. Jakmile byla obecně uznána národnostní separace jako princip organizace společnosti, byla požadována stabilizace jazykových hranic, čemuž mělo sčítání napomoci. Nastala však situace, což je především vidět ve Slezsku, kdy určitá část obyvatel se nemohla, nebo nechtěla zapojit do tohoto procesu a nemluvila ”úředně uznávanými jazyky”. Tato část obyvatel byla národnostně indiferentní, lépe řečeno jazyk zde nezprostředkovával národní vědomí. Tato skupina, ale i ostatní části obyvatelstva ve východní části rakouského Slezska, se staly předmětem agitace především českých, polských a rakouskoněmeckých agitátorů v souvislosti s výše uvedeným ”vyznáním” se k určitému jazyku a tím i k národnosti.1) Zvláště česko - polský jazykově národnostní konflikt ve východním - těšínském Slezsku - byl silný: státoprávní nárok Čechů na veškeré země Koruny české byl v protikladu k polskému argumentu jazykové a etnické podstaty obyvatelstva. Jde především o otázku zařazení ”Šlonzáků” v tomto česko - polském konfliktů. O tom však později. Politický epilog těchto národnostních šarvátek nastal po 1. světové válce, kdy tu najednou stály proti sobě dva národní státy slovanské povahy, přičemž Němci ve Slezsku byli vyřazeni ze hry jakožto národnostní menšina. Bláhoví a Benešem oklamaní tvůrci Versailleské smlouvy se domnívali, že nová střední Evropa s ” vládnoucími” slovanskými národy bude relativně bezkonfliktní oblastí.

V roce 1910 žilo na území celého rakouského Slezska žilo 756 949 obyvatel, z toho se 235 224 obyvatel hlásilo k polskému obcovacímu jazyku (31%), český mluvící obyvatelstvo tvořilo v rakouském Slezsku menšinu - 23,82%. Na vlastním Těšínsku žilo 434 821 obyvatel, z toho 233 850 Poláků (53, 78%), 115 597 Čechů (26,58%) a 76 925 Němců (17,69%).

Po vyhlášení Československé republiky převzali v západní části rakouského Slezska iniciativu němečtí politici a ve spolupráci se zemskou vládou prohlásili dne 30.10.1918 větší část Slezska a německé části Moravy za provincii Sudetenland. Mnohém složitější situace byla na Těšínsku. Dne 19.10.1918 se z představitelů polských politických stran ustavila v Těšíně Zemská národní rada Těšínského vévodství (Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego) jako nejvyšší orgán polského lidu na Těšínsku. Z počátku nedávala najevo, že jejím programem je připojení Slezska k polskému státu, ač tento požadavek byl vyhlašován na táborech lidu. Ale již 29.10.1918 bylo na jejich plakátech oznámeno, že Rada převzala moc a zároveň oznámila přivtělení Těšínska k Polsku. Téhož dne byl v Opavě vyhlášen Národní výbor pro Slezsko Matičním domě v Opavě za účasti šestnácti představitelů českého života ve Slezsku a zároveň se prohlásil za jediný orgán, který je oprávněn převzít moc ve Slezsku. Problém zde byl s polskou Radou Narodowou, která vyhlásila převzetí moci nad Těšínskem (mimo okres Frýdek) a s provincii Sudetenland. Dne 31.10.1918 byl ustanoven Zemský národní výbor pro Slezsko ze zástupců sedmi politických stran jako nejvyšší orgán českého lidu. Moc a praktická činnost Zemského národního výboru byla minimální. Polská Rada Narodowa a Zemský národní výbor vykonávaly správu prakticky jen na omezeném území s tím, že v lepším postavení byla strana polská. Z tohoto důvodu a z obavy před možností bouří se obě strany sešly v Orlové ve dnech 2. a 5.11.1918 k jednání. Bylo dohodnuto, že Rada Narodowa bude vykonávat vládu nad okresy Těšín (Teschen) a Bílsko (Bielitz), Zemský národní výbor nad okresem Frýdek (Friedek), obce s českým obyvatelstvem v okrese Fryštát (Freistadt) budou Zemským národním výborem, s polským obyvatelstvem pod Radou. Měla být zřízená demarkační čára. Polská vláda dohodu schválila, reakce pražského Národního výboru byla opačná. Situace se stále více komplikovala a dohoda byla oboustranně porušována. Polská Moraczewského vláda vypsala volby do ústavodárného Sejmu, které se měly konat 26.1.1919 i na Těšínsku, Spíší a Oravě. Rada Narodowa zřizuje o 1.1.1919 zvláštní zemskou vládu tzv. Rząd Krajowy. Situace se stává kritickou a vrcholí v tzv. sedmidenní válce ve dnech 23. 1. 1919 - 30. 1. 1919. Československá vojska začala obsazovat území na východ od demarkační čáry a postupovat až k řece Visle. Polská vláda odmítala tuto okupaci a nařídila odpovědět ”na násilí násilím”. Po týdnech bojů byl ozbrojený konflikt na příkaz Dohody ukončen, ale spor tím neskončil. Dne 12.2.1919 zahájila v Těšíně činnost spojenecká komise. Nová demarkační linie se nyní pohybovala podél košicko - bohumínské dráhy. Stanoviska obou stran se velmi vyhrotila.

Polská strana argumentovala důvody etnografickými, česká pak důvody historickými, dopravními a strategickými.

Němečtí politici se zasazovali o neutralizaci Slezska.
Toto stanovisko podporovala Slezská lidová strana (Śląska Partya Ludowa, Schlesische Volskpartei) Josefa Koždoně hájící zájmy ”Šlonzáků”, kteří rovněž proklamovali nedělitelnost Těšínska a v konečně fázi konfliktů podporovali československé stanovisku.

Mírová smlouva s Rakouskem, smlouva ze St. Germaine en Laye z 10.9.1919, ve svém devátém artikulu stanovila, že osud teritoria ”Těšína, Spíše a Oravy” bude rozhodnut plebiscitem. Je příznačné, že kdykoliv při jednáních na mírové konferenci hrál princip sebeurčení do rukou Rakouska, Beneš vždy argumentoval obranyschopnými hranicemi, ekonomickou životaschopností a dějinnou kontinuitou českých zemí. Zdůrazňoval rovněž, že Československo ”jako země pořádku a demokracie vytváří bariéru proti šíření bolševismu do střední Evropy a proto by mělo požívat podpory Západu”. Tuto argumentaci používal vždy, kdy chtěl získat pro svou zemi politickou podporu. Stejně argumentoval v dopise z 10.1.1919 Pichonovi, když plánoval okupaci celého Těšínska. Zdůrazňoval, že bolševismus ohrožuje tuto průmyslovou oblast, a proto musí být obsazena.Po rozhodnutí mírové konference o plebiscitu zasáhla oblast vlna nacionalistických kampaní a štvanic, krvavých potyček a stávek. Ani mezispojenecká plebiscitní komise nebyla schopna přispět k uklidnění situace. V době, kdy již nemohli Poláci počítat s podporou německé menšiny a Šlonzáků, začala polská representace prosazovat nahrazení plebiscitu arbitrážním jednáním, na což československá strana po určitém váhání přistoupila. V létě 1920, kdy bylo Polsko ve svízelné situaci a bolševická vojska se blížila k Warszawě, bylo jednání obnoveno. K dohodě o arbitráži došlo 10.7.1920 ve Spaa. Pokles prestiže Polska v důsledku porážek ve válce se sovětským Ruskem, ekonomické zájmy koncernu Schneider - Creuzot a Larische ovlivnily arbitrážní jednání vyslanecké konference z 28.7.1920. Československu se podařilo část Těšínska udržet. Protože novým státem požadované oblasti byly zajištěny silou zbraní, tato pařížská konference musela vzít toto fait accompli v úvahu. Pařížským rozhodnutím připadlo Československu území o rozloze 1272,8 km², Polsku pak území o rozloze 1 012 km² (celý politický okres Bílsko s 101 403 obyvateli - 65, 23% Poláků a 32,32 % Němců, 10 obcí a polovina města Těšín, po dvou obcích v okresech Fryštát a Jablunkov a na polovinu bylo rozděleno celkem 15 obcí v okresech Fryštát, Těšín a Jablunkov s 28 600 obyvateli). Československo obnovilo moc na těšínském území a ve dnech 6. - 10.8.1920 vstupuje na toto území české vojsko a četnictvo a je obnovena správa českých orgánů.Podle sčítání lidu z 15.2.1921 žilo na území Slezska celkem 672 268 obyvatel, z toho bylo 296 194 Čechoslováků (44,.10%), 252 365 Němců (37,62%) a 69 967 Poláků (10,32%), na vlastním Těšínsku s 311 183 obyvateli (politické okresy Těšín, Fryštát, Frýdek) to bylo 177 626 Čechoslováků (65,1%), 69 360 Poláků (25,4%) a 23 005 Němců (9,5%). Došlo k velkému snížení počtu polské populace proti roku 1910 způsobeny především předáním části Těšínska pod správu polského státu. Slezskou resp. těšínskou zvláštností bylo zjišťování ” Šlonzáků, kteří však na základě tzv. obcovací řeči byli přičleňování k jednotlivým národnostem. V roce 1921 bylo zjištěno 47 314 Šlonzáků (24 299 Čechoslováků, 1408 Němců, 21 607 Poláků).

ŠLONZACI

Na Těšínsku se v průběhu minulého století vytvořila vedle národnostně uvědomělých Čechů, Poláků a Němců, početná skupina místního obyvatelstva, která se nehlásila k žádné z výše uvedených jazykových skupin. Slovanské obyvatelstvo zde tvořilo několik nářečových skupin, protože znalost spisovných forem sousedních národů byla minimální, nevytvořilo se jazykové povědomí sounáležitosti : část obyvatel nazývala tento jazyk moravským a podle položení skupiny se nazývali buďto Slezany, Ślązaky, Šlunzoky. Název Šlonzaci vycházel z pojmu historicko - geografického a byl dokladem územního pojetí národa a neexistence národa jazykového. V období zvýšené migrace z Čech a Haliče vzniká - roku 1908, zásluhou učitele ze Skočova (Skotschau) Josefa Koždoně - výše jmenována Slezská lidová strana (SLS). Místní obyvatelstvo lišilo se od Čechů jazykově, od Poláků z Haliče pak kulturní a hospodářskou úrovní (Galicyan, Polok, Pšonk byly v té době nadávkou). Šlonzaci se obávali, že Češi svou tichou čechizací, beroucí jim jejich jazyk zděděný po otci a Poláci svou snahou připojit Těšínsko k Polsku, ohrožují samou existenci Šlonzáků. Slezsko bylo pro ně rakouskou zemí, nepatřící k Velkopolsku, ani ke Koruně a její obyvatelé chtějí žít v souladu s Němci. Po vzniku Československa ztratila Slezská lidová strana část svého programu a začala podporovat německý požadavek neutralizace Slezska. Když Koždoň zjistil v Paříži nereálnost tohoto plánu začal podporovat československý plán nedělitelnosti Těšínska a jeho příslušnost k ČSR. Ke změně politiky ho vedly především důvody hmotné a politické. V mnohonárodním Československu viděl lepší možnosti než v nacionalistickém a centralizovaném Polsku. Obdobně soudili i těšínští Němci, kteří se obávali, že připojením k Polsku dojde brzy k asimilaci, kulturní a národní statky by však mohli udržet jedině tehdy, když by našli cestu ke spojení s 3,5 miliony Němců v ČSR. Připadne - li Těšínsko k ČSR získají zde nejen 77 000 Němců, ale také 300 000 Šlonzáků a spolu tak mohou vytvořit dostatečně silnou opozici. Postavení Šlonzáků se stává v třicátých letech do mezinárodních souvislosti neboť se stal součásti německé propagandy. Šlonzaci byli považování za jeden ze ”zárodků národů” žijících na hranicích říše. Vycházelo se z premisy, že na území středně východní Evropy je promícháno původní obyvatelstvo se sousedními velkými národy. Tito obyvatelé se bez ohledu na obcovací řeč přimkli tam, kam je vedlo 400 let vzájemného soužití, hospodářské a zeměpisné příslušnosti, a vzniklo mezi nimi jakési duchovní spojení. Tyto ” zárodky národů” byly obvykle nazývány eigensprachige Kulturdeutsche, neboť pokrevní příbuznost, stejná kultura, historické společenství a vůle ke společenství vytváří národ. Uznání Šlonzáků jako zvláštní národnosti při sčítání lidu bylo pro Lidovou stranu uznáním statu quo a vítězstvím nad Čechy v období let 1918 - 1922, kdy podle nich byl útlak největší. V roce 1930 je při sčítání evidováno mezi československými příslušníky 24 199 Šlonzáků (10 106 národnost československou, 8 211 českou, 2150 polsko, 191 německou a 4 036 ji blíže neoznačilo). Po polských protestech zdůrazňujících, že ti kdo se přihlásili za Šlonzáky - Čechoslováky, měli na mysli zřejmě státní příslušnost a ne národnost, bylo provedeno další sčítání v této kategorií, z níž se pak 4 486 těchto Šlonzáků prohlásilo za Poláky a 5 602 za Čechy. Spojenectví Němců a Šlonzáků se odrazilo také ve volbách v roce 1935, kdy pro polské kandidáty hlasovalo jen 28 000 voličů. Vedení SLS od roku 1933 spolupracovalo se sudetskými stranami, i když s nimi nesplývalo, protože ”podle tehdejší situace se ukázalo být nutným mít k použití národnostní skupinu mluvící slovanským dialektem jako taktickou jednotku, aby v případě, že vychodoslezská otázka nebude řešena německou branou mocí /.../ dala záminku Říši a jejím eventuálním spojencům, aby se stali zárukou tohoto, přislíbeného, avšak neprovedeného závazku /.../” (Walter Harbich). SLS zaslala v druhé polovině roku 1938 řadu memorand, vyžadující plebiscit, přislíbený roku 1919.

Zájmy polské národnostní skupiny v období první republiky hájily tyto polské politické strany (jako jediné měly svá sídla ve Slezsku), Zwązek Śląskich Katolików (list Nasz Kraj), Stronnictwo Ludowe (list Prawo Ludu), které se lišily náboženskou orientaci a mírou demokratičnosti svých programů. Slabším partnerem byla Polska Socjalistyczna Partia Robotnicza (list Robotnik Śląski), od které se pak odštěpila levice, která přešla do KSČ. Jak již byla výše uvedeno působila na Těšínsku SLS (list Ślązak, později Nasz Lud), která v parlamentních volbách nikdy nepostavila svého kandidáta, vůdce strany Koždoň byl však českotěšínským starostou. Výrazem politické stabilizace a aktivismu, který se projevoval více u Poláků než u Němců, byla těsná spolupráce mezi polskými socialisty.

Ani zrušení země Slezsko organizačním zákonem č. 125 Sb. z. ze dne 14.7.1927, který vstoupil v platnost 1. 12. 1928, kdy vznikla země Moravskoslezská, nezmírnilo aktivistické tendence ke spolupráci. Toto zrušení Slezska bylo v rozporu s dřívějšími ujištěními z plebiscitního období a vyvolalo všeobecný nesouhlas polských, německých i většiny českých stran v zemi. Němci i Poláci se však obávali české majorizace. Na druhé straně to však rovněž vedlo k rozmachu iredentistických hnutí.

Fakta o rozvoji školství z té doby dokumentují, jaký prostor pro rozvoj své vzdělaností a kulturních aktivit dostalo především české obyvatelstvo. Ke konci školního roku 1927/28 bylo ve Slezsku 82 polských obecných škol s 9 527 žáky, 9 polských škol měšťanských s 1350 žáky, dále zde bylo polské gymnázium v Orlové (367 studentů), česko - polská odborná hospodářská škola. Růst polských škol v okresech Fryštát a Těšín byl však chápán v tomto prostoru jako útok proti Šlonzákům a Němcům. Polské národní zájmy chránily pak organizace jako Macierz Szkolna, Towarzystwo Nauczycieli Polskich a j. Základnu přívrženců SLS představoval nepoliticky Svaz Slezanů, hospodářskou pak Evangelická (od r. 1934 Slezská) lidová banka.

Od roku 1932 lze pozorovat změnu postojů polské minority vůči československé majoritě, a v to období, kdy se stal polským ministrem zahraničí Jozef Beck, který se pokusil učinit z Polska vedoucí mocnost ve střední Evropě a realizovat potřebnou středoevropskou politiku jak vůči Moskvě, tak k Berlínu. V březnu 1933 poznal, že k nějaké koordinované a důrazné politice vůči Německu není ochotna ani Francie ani ČSR. Když Polsko uzavřelo v lednu 1934 s Německem dohodu o neutočení a květnu 1934 obdobnou se SSSR, vyvolalo to v ČSR rozčílení a trpkost. Československé politické kruhy nabyly přesvědčení, že došlo k tichému spiknutí Polska a Německa. Dochází k radikálním změnám také na Těšínsku. Ústřední postavou polského nacionalistického hnutí na Těšínsku se stali generální konsulové Polska v Moravské Ostravě (L. Malhomme, A. Klotz). Polská publicistika začala psát o československém Těšínsku jako o kusu polské země, situaci Poláků v ČSR hodnotila jako tragickou a katastrofální, propagovala myšlenku polsko - maďarské hranice apod.

Podle sčítání z roku 1930 žilo na území ČSR 100 322 Poláků (0,68%), z toho však bylo jen 81 737 československými občany (0,57%). Mimo zemí Moravskoslezskou žilo 2 200 Poláků. Poláci byli usazení v souvislém jazykovém území při východních hranicích Těšínska. Proti roku 1921 byl zaznamenán přírůstek 7 511 obyvatel hlásících se k polské národnosti (podíl v jednotlivých soudních okresech byl: Jablunkov 66,87%, Český Těšín 42,11%, Fryštát 34,09%, ostatních okres Těšínska to bylo pod 10%).

Ve volbách v roce 1935 se polské politické strany, mimo polských socialistů, spojily se Slovenskou ludovou stranou do tzv. autonomistického bloku. Volby jim však přinesly zklamání, jejich zájmy hájili jen dva poslanci Dr. Wolf a K. Jung. Na druhé straně se na Těšínsku aktivizovalo české Národní sjednocení, které zde bylo silnější než ve vnitrozemí. Po anšlusu Rakouska sloučily se obě nejsilnější polské strany do strany Zwązek Polaków w Czechoslowacji, požadující polskou národnostní, hospodářskou a kulturní autonomii, Těšínsko mělo být prohlášeno územím výhradní polské teritoriální expanze, zároveň požadovali návrat do poměrů z roku 1918. Při obecních volbách v květnu a červnu 1938 však vliv polských nacionálních stran poklesl. Polské nacionální strany předaly Runcimanově misi soubor polských autonomistických požadavků a SLS předala tzv. Koždoňův pamětní spis. V Polsku kulminovala kampaň za připojení Zaolší”, do jehož záboru bylo začleněno nejen celé Těšínsko, ale také město Moravská Ostrava.

ZAOLZIE.

Po Mnichovské konferenci dne 2.10.1938 překročila polská vojska řeku Olši a zabrala celý politický okres Fryštát (142 059 obyvatel), celý soudní okres Jablunkov (31 358 ob.), část soudních okresů Český Těšín (52 798 ob.) a Frýdek (4 265 ob.). Celý zábor tzv. ZAOLZIE měl k 15.11.1938 rozlohu 830 km² a ˛ilo na nģm 220 563 ob. (124 879 národnosti československé, 76 267 polské, 17 198 německé). Celé území bylo připojeno ke katowickému vojvodství. Po záboru byly ihned zavřeny české školy, zakázány české bohoslužby a likvidovány české spolky, české obyvatelstvo bylo vyzváno, aby do 1.11.1938 se vystěhovala z tohoto území. Masové vystěhování probíhalo od října 1938 do ledna 1939 a počet nuceně vystěhovalých se pohyboval mezi 20 - 50 000 obyvateli, s příklonem k horní hranici. Formy vyhnání byly různé, od prostého vyhrožování, propouštění z práce, přes různé formy násilí na majetku a osobách, zatýkání a úředního vypovídání s lhůtou 6, 24 a 48 hodin. Do svízelné situace se dostali také Němci, jak se ukázalo byli Poláci svým nacionalismem daleko nebezpečnější než Češi. Německá statistika uvádí, že v tzv. Teschener Koridor bylo v roce 1938 200 000 ob. ( 20 000 Němců, 52 200 Šlonzáků, 67 000 Čechů a 56 000 Poláků). Rovněž tak SLS byla rozpuštěna a část vůdců byla nucena opustit zemi. Květen 1939 se stal mezníkem ve vztazích německo - polských, německá menšina a Šlonzaci začali organizovat tzv. Freikorpsy. Připojení Těšínska k Polsku vedlo rovněž k rozladění polského obyvatelstva v souvislosti s poklesem jejich životní úrovně.

VOLKSLISTA.

koncentrační tábor Skrochowitz v Brumovicích u Opavy

Flugbl_pl Dne 1.9.1939 začalo obsazování Těšínska (Zaolzie) německými vojsky a celé území bylo připojeno k Hornímu Slezsku. Jedním z faktorů politických cílů bylo podchycení Volksdeutsche, a později za jejich pomoci Šlonzáků a Němců podle původu. S tím souvisel zápis do německé VOLKSLISTY. Hlavním zdrojem, z něhož pocházeli volkslistáři na Těšínsku, byly osoby, které při sčítání v roce 1939 nechaly si zapsat tzv. slezskou národnost. Zatímco v roce 1930 připadalo na českou národnost 54% , německou 7,4% a polskou 31,88%, přihlásilo se v prosinci 1939 k národnosti české 21,5% obyvatel. Podle německých představ ”Hornoslezan” stejně jako Šlonzák patří zásadně mezi německé volkslisty”, Slezané i Šlonzaci byli zařazeni do skupiny jako Volksdeutsche. Volkslisty byly usneseními z 4.3.1941 a 31.1.1942 zavedeny. V prosinci 1941 bylo obyvatelstvo vyzváno, aby podávalo žádosti o přijetí mezi volkslisty. Tyto volkslisty posuzovala na místě bydliště skupina složená ze starosty, příslušného vedoucího NSDAP, úředníka bezpečnostní služby a dvou osvědčených Němců. při zápisu se přihlíželo k celkové osobnosti kandidáta, k jeho přihlášce k němectví, k původu a rasové způsobilosti. Podle stavu z října 1943 zůstalo na území bývalých politických okresů Těšín a Fryštát 11,8% Poláků a 17,6 % Čechů, kteří nebyli zapsáni na německé volkslisty. Tak v bývalém okrese Těšín bylo v roce 1943 76,2% Němců a v bývalém okrese Fryštát jen 62,3%. Porovnáme - li tyto zápisy se sčítáním z prosince 1939 a se soupisem z roku 1943 pak, zatímco se v roce 1939 k Čechům hlásilo 21,5% a k Polákům 23,9% a k slezské národnosti 34,3%, byl poměr v říjnu 1943 následující: Češi 17,6%, Poláci 11,7%. Tento úbytek české, polské a slezské národnosti byl provázen vzrůstem německé národnosti. Z české národnosti přešlo k volkslistářům 3,9%, hlavní úbytek nastal přechodem k slezské národnosti a pak zde byl úbytek 30 000 Čechů v důsledku evakuace po polském záboru. Většina Čechů přešla k volkslistářům přes slezskou národnost. Podle instrukce těšínského landrátu z 20.12.1941 se k české národnosti nemohl přihlásit ten, kdo pochází z území napravo od řeky Olše.

Úplné právo měli jen říšští Němci, k privilegované skupině stáli nejblíže volkslistáři z oddělení 1. a 2. Do 1. oddělení (blau Volksliste - Ausweis)se zapisovali Němci, kteří takto aktivně vystupovali před záborem Těšínska, k 26.10.1939 nabyli říšské občanství (Reichsstaatsangehörige)

do 2. oddělení (blau Volksliste – Ausweis) ti, kteří tak nevystupovali, ale zachovali si němectví. Lze tedy říci, že to těchto oddělení byli zapsáni Volksdeutsche. K 26.10.1939 nabyli říšské občanství (Reichsstaatsangehörige)

do 3. oddělení .(grüne Volksliste – Ausweis) byli zařazení obyvatele určení na převýchovu. Říšské občanství bylo možno získat na základě odvolání (Reichsstaatsangehörige “auf Widerruf” -. §5 Abs.. 2 Verordnung über die Deutsche Volksliste.)

do 4. oddělení (rote Volksliste – Ausweis) byli zapsáni ti Němci, kteří politicky přešli k polství. Jejich postavení bylo jen málo odlišné od původních Poláků.

Postavení ostatních národnosti bylo odlišné, Češi měli příznivější postavení než Poláci. Češi na Těšínsku byli buď vedeni jako tzv. Schutzangehrige des Deutschen Reich ( přiznání k české národnosti bylo německou správou uznáno - tzv. Selbstbekenntnis zum Tschechentum) nebo jako Protektoratsangehrige (nezískali po polském záboru polskou státní příslušnost ani neztratili domovskou příslušnost k protektorátní obci).

Po ukončení 2. světové války se poprvé otázkou volkslistů zabýval župní koordinační výbor v Ostravě na schůzi 18.6.1945, kdy bylo rozhodnuto., že se pojem volkslista ruší a neuznává se. Na Těšínsku jsou pouze Češi, Poláci a Němci a dle toho bude stanoven další postup. Výsledky jednání byly pak zveřejněny provoláním pod názvem ”Lidé těšínský” z 21.6.1945. Rozhodujícím pro řešení otázky volkslistů se stal Dekret presidenta republiky z 2.8.1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské č. 33/1945 Sb. a to především § 2 odst. 1 a § 1 odst. 4.. Žádosti o státní příslušnost se však nesmělo vyhovět, porušil - li žadatel povinnosti československého občana, a to se týkalo také činnosti v roce 1938. Tato interpretace se velmi dotýkala občanů polské národnosti, když bylo bráno v úvahu jejich chování před 1. říjnem 1938 a po 1. říjnu 1938.

Osoby zapsané do 1. a 2. oddělení volkslisty se dávaly do internačních táborů a pokud se pohybovaly na svobodě, týkala se jich nařízení vztahující se na Němce.

Na osoby z 3. a 4. oddělení volkslisty se neměly vtahovat omezující nařízení. V prvním období byli projednáni volkslistáři 3. a 4. odd. a k 8.2.1946 bylo v okrese Fryštát podáno 39 102 žádostí a kladně bylo vyřízeno 26 077, t.j. 92,26%, v okrese Český Těšín bylo podle stavu k 18.1.1946 z 36 000 žádostí vyřízeno jen 2 203 t.j. 6,12%. Díky rychlejšímu postupu MV ČSR bylo zde schváleno a potvrzeno k 1.12.1946 již 40 700 rehabilitaci. Proti takovému postupu protestovaly různé české organizace, jako např. Čs. obec legionářská (7.4.1947 župní konference v Ostravě) a obdobně také některé MNV v oblasti (Petřvald, Hradiště, Nový Bohumín a další). Objevovaly se rovněž žádosti o revizi rehabilitaci. Šlo především v převážné míře o občany polské národnosti, a to vzhledem k aktivitám polské vlády okolo revize hranic a znovuzískání Těšínska. Cit,: ..”mnozí z rehabilitovaných si své očištění nezaslouží, někteří z nich začínají vystupovat vůči všemu českému a mnozí mají přímé styky s odsunutými Němci”. Také sociální demokraté poukazovali na to, že na Těšínsku je postup v této věci jiný než na Hlučinsku, ”když hodně často s poukazem na vyšší zájmy je doporučováno, aby se mlčky přecházely věci daleko významnější”. Národnostní spory polsko - české zde byly řešeny v rámci scénáře společných polsko - československých zájmů v mezinárodním měřítku a v rámci politiky SSSR. Nesmíme zapomenout, že KSČ měla na Těšínsku po květnových volbách největší zastoupení a také nejlépe plnila plány Moskvy ve středovýchodní Evropě. Po únoru 1948 bylo zproštěno viny 326 Poláků odsouzených podle dekretů o provinění proti národní cti. Toto urychlené řešení volkslistů mělo také národnostní podtext, uvědomíme - li si, že mnoho Čechů se v prosinci 1939 hlásilo k tzv. slezské národnosti a po roce 1945 většina z nich hledala cestu k národnosti české. V roce 1946 se k národnosti polské hlásilo v okrese Fryštát 24 337 obyvatel a v okrese Český Těšín 22 123 obyvatel, v roce 1948 to již bylo 28 868 a 26 936 osob. Komunisté prosazovali proti volkslistařům velmi benevolentní politiku, s cílem získat jich co nejvíce, pokud možno všechny, do svazku ”lidově demokratického svazku” a zároveň vytvořit základnu pro svou stranu. Ostatní byli kvalifikováni jako Němci a byli odsunuti do Německa. Z okresu Český Těšín bylo odsunuto v letech 1946 -47 celkem 1 600 osob (1946 : 1588 os., 1947 12), při tom se k německé národnosti hlásilo v roce 1930 5 994 osob, z okresu Fryštát bylo odsunuto 2770 osob. Co se týká retribučního zákona, bylo zde stíháno 5 000 osob čs. státní příslušnosti, z toho byla třetina Poláků.

ÚZEMNÍ SPORY 1945-1947

Od prvých dnů osvobození ČSR nepatřila československo - polská hranice po více než rok ke klidným oblastem Evropy. Docházelo ke konfliktům mezi obyvateli zejména v těch místech, kde se před válkou objevovaly národnostní třenice mezi Čechoslováky a Poláky. Národnostní vztahy se na tomto území od roku 1938 v důsledku polské okupace Těšínska , a slovenské okupace části Polska ještě více zkomplikovaly a vyhrotily.. K tomu se přidaly spory mezi oběma státy, vyvolané územními požadavky na stejná území dřívějšího Německa (Československo požadovalo Kladsko, Ratibořsko a Kozelsko, které byly součásti území, které připadlo Polsku). U části obyvatel obou národností působil vyhrocený nacionalismus a nepříznivé působily rovněž přehmaty místních mocenských orgánů. Tyto zjevy se přeměňovaly ve sporné body mezistátních vztahů, hlavně v důsledku toho, že spornými zůstávaly pro Poláky už v minulosti spornými předmnichovské hranice ČSR na Těšínsku. V následujícím období lze pozorovat jak snahy o spolupráci obou národních skupin tak projevy zcela opačné. Byly ustanoveny národní výbory, ve kterých byli silně zastoupení občané polské národnosti. Převažovaly názory o nutné spolupráci a soužití obyvatel obou národností a o rovnoprávném postavení obyvatel polské národnosti. V červnu 1945 byly otevřeny polské školy, několik sdružení zahájilo alespoň pololegální činnost. Střediskem života polského života se staly komunistické noviny Glos Ludu. Ani Poláci nepodnikli kroky, které by podněcovaly nepřátelství mezi Čechy a Poláky na Těšínsku. Zároveň se však začaly ozývat silně nacionalistické hlasy na obou stranách. Někteří veřejní činitele polské národnosti prosazovali připojení Těšínska k Polsku. Z české strany se objevovaly požadavky na přeměnu Těšínska v ryze českou oblast republiky a nechyběly případy, kdy se s Poláky zacházelo jako s nepřáteli a vystavovali je persekuci různého typu. Českoslovenští národní socialisté na čele s Františkem Uhlířem prosazovali vysídlení polského obyvatelstva. Komunisté, kteří se již tehdy orientovali na vytvoření seskupení východoevropských zemí pod vedením SSSR, se rozhodně postavili proti úmyslům národních socialistů vysídlit polské obyvatelstvo. Lze konstatovat, že z politických stran ČSR jedině komunisté proklamovali zájem o polskou menšinu a umožňovali vstup Polákům do strany. Tato politika získala komunistům jejich podporu ve volbách 1946. Polským spolkům však ani po této podpoře nebyla povolena činnost, veškerý majetek zkonfiskovaný Němci po r. 1939 propadl státu na základě ”Benešových dekretů”.

Vraťme se ještě k roku 1945.Dne 15.6.1945 vstoupila československá vojska do Ratiboře (Ratibor, Racibórz), tedy den po té, kdy státní tajemník ministerstva zahraničí ČSR V. Clementis v rozhlase oficiálně oznámil územní požadavky ČSR na území Kladska, Ratibořska a Hlubčicka Ve stejný den informovala také čsl. vláda spojence, že pokládá za potřebné vojensky zajistit tato území, která však již byla se sovětským souhlasem obsazena polskou armádou. Polská strana udělala z ” ratibořského incidentu” mezinárodní spor, který ji umožnil učinit z Těšínska spornou záležitost a postavit Moskvu alespoň do role smiřovatele. Polská strana začala přesouvat české obyvatelstvo do vnitrozemí. Atmosféra nedůvěry se odrazila také na území Ratibořska a Hlubčicka, kde vedle Němců žila početná česká národnostní menšina, nazývána v dobové terminologii Moravci. Tito se po válce hlásili k českému původu, i když mnozí již česky neuměli, a vzhlíželi se sympatiemi k ČSR. Po obsazení Horního Slezska polskou armádou začal do této oblasti směřovat příliv polských kolonistů z odstoupených východních území (Halič) a z Těšínska, což vedlo ke konfliktům s tímto etnikem. Hospodářská situace spolu s polonizačními tlaky a tvrdými potlačováním pročeskoslovenských sympatií i akcí, odvádění mužů na práci do Polska a SSSR spojený s vylidňováním některých vesnic, vytvářely podmínky pro hromadný útěk obyvatel Ratibořska a Hlubčicka. Od července 1945 začal hromadný příliv uprchlíků především do okresu Hlučín, Opava a Krnov. Jednalo se o druhou velkou migrací, kde na rozdíl od jarní, převládali Moravci, udávajících jako důvod útěku různé formy persekuce více či méně motivované jejich přihlášením se k ČSR. Situace se zhoršila zvláště po tzv. plebiscitu na přelomu listopadu a prosince 1945, kdy nová vlna persekuci postihla místní obyvatelstvo, které se odmítlo optovat pro Polsko. Obdobná situace byla na Kladsku, kde se dvanáct kladských obcí obrátilo na vládu ČSR, aby vojskem obsadila český mluvící část Kladska. K posílení požadavku na připojení výše uvedených území k ČSR vznikl Kladský komitét při ONV Náchod a 1.2.1946 byl z iniciativy Slezské národní rady ustanoven v Opavě Hornoslezský komitét. V období příprav československo - polských jednání vzrostla aktivita slezských organizací (zejména Slezské národní rady /SNR/ a Slezského kulturního ústavu /SKÚ/). Záležitost územních požadavků Prahy i Warszawy se octla ve slepé uličce. Dohoda obou vlád, jak to doporučoval Londýn i Moskva, se jevila nereálná. Spor musel rozhodnout někdo třetí, mírová konference nebo tlak SSSR. Ten se choval podivně, Poláky ujišťoval, že sporná území obdrží ”na věčné časy” a ČSR tvrdil, že rozhodne mírová konference, přičemž své stanovisko, které bude na ní zastávat neupřesnil. Většina politiků s podporou Moskvy počítala. Vláda ČSR obnovila diplomatickou aktivitu v této otázce a po jednáních s Moskvou se rozhodla tuto otázku předložit nótu na nadcházející konferenci zahraničních ministrů v Paříži. Proti čemuž protestovala Warszawa nótou, kde na československou nótu pohlíží jako na nepřátelský akt, neboť Praha předložila mírové konferenci nároky na polská, nikoliv německá území. V té době se totiž národnostní obraz sporných území Ratibořska, Hlubčicka a Kladska změnil. Směřoval do nich proud Poláku z východních území. Na Kladsku již toto obyvatelstvo mělo převahu. Polské úřady organizovaly demonstrace nově přistěhovalých občanů a na těchto desetitisícových demonstracích prohlašovali jménem vlády a presidenta B. Bieruta, že budou ”hájit toto území proti každému nepříteli”. Vztahy obou států se prudce zhoršily. Projevy nacionalismu na obou stranách se stupňovaly. Pro Moskvu nastala velmi nepříjemná situace, která nabourávala její propagovanou slovanskou politiku a ohrožovala soužití států v její sféře vlivu. Nutně potřebovala jednotu postupu jejich spojenců vůči Německu, neboť chtěla aby tato území připadla Polsku a tím byla zajištěna polská hranice na Odře a Nise. Na její prosazení byla Moskva silně zainteresována, proto také československá snaha o tři území nemohla vést k úspěchu.

Flugbl_cs Dne 10.3.1947 podepsal Gottwald, Masaryk za ČSR a Cyrankiewicz a Modzielewski za Polsko smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci. Avšak i po podepsání smlouvy zůstala mezi československými politiky ve vztahů k Polsku nedůvěry, ba i prvky nepřátelství. Jedinou politickou stranou, která změnila svůj postoj k Polsku byla KSČ. Hraniční spory však zůstaly nadále nedořešeny, do popředí evropské politiky vstoupily zcela jiné otázky. SSSR začal přeměňovat svou sféru vlivu v pevně organizovány blok, hraniční spory odporovaly zahraničně - politickým zájmům Moskvy a tak byla těšínská otázka vyřešena zachováním předmnichovských hranic.

Franz Chocholatý Gröger Bc. – fwgroeger@seznam.cz

Pardubice , červen 2005-06-13

Poznámka

1) V Pruském Slezsku to byla otázka Moravců na území pruského záboru knížectví Opavského – Hlučinsko a některé obce ve východní části Hlubčicka - a dále otázka Wasserpolnisch (Waserpoláků), obyvatel území na východ od linie Namslau(Namysłów) a Neustadt/OS ( Prudnik) hovořících německo-polským nářečím. Tímto nářečím se hovořilo v celé oblasti podél Odry především dělnické obyvatelstvo pracující v průmyslu, městské obyvatelstvo povětšinou hovořilo německy. Fonetická a morfologická struktura vycházela z polského základu s archaickými a dialektickými prvky. Základem tohoto nářečí byla polské nářečí ve Slezsku z období před oddělením Slezska od Polska a připojením ke Koruně české. Současně v této době probíhající německá kolonizace zasahující do každodenního života obyvatel prostřednictvím techniky správy.Německá slovesa jsou přijata po připojením slovesného infinitivu “-ovać” do tohoto nářečí. Např.: heizen-hajcować, häkeln-heklovać, drechseln – drekslować. Konjunktiv se řídí polskou Gramatikou. Němčina ovlivňuje také slovní zásobu: Eimer – ajmer, Beutel – byjtel, Waschbecken – waśbek. Často se objevují starší nebo ze slezského nářečí vycházející obraty ve vyjádřeních: Absatz se nazývá Krumflek (krummer Fleck), Vater “foter”. Jako Wasserpolnisch nelze však zařazovat jazykový projev, kdy v polské větě se objevuje spojení s německým slovním výrazem a rovněž tak jazykové útvary v oblasti Těšínského Slezska. Jde o specifikum pruského Slezska.



Lit.

Borák M.: Spravedlnost podle dekretu, Tilia Ostrava 1998, s. 135, s. 137 – 143

Die wirtschaftliche Bedeutung der Angliederung Olsa Schlesiens an Polen., Institut fü r Osteuropäische Wirtschaft 1938.

Gawlik S. : Polskiej mniejczości narodowej v Republice Czeskiej, In: Wielokulturność – problem czy bogatstwo. Gliwice, 1994

Hannan K.: Borders of Language and Identity in Teschen Silesia, New York/Washington/Baltimore u.a.: Peter Lang, 1996

Chocholatý Fr.: Slezsko. in. Střední Evropa č. 17, 18, 19, 20/1991,Praha 1991, s. 98 - 107, 33 - 74, 91 - 103, 76 - 97s., kapitola “Spor o Slezsko” , č. 18., s.70 - 73.

Chocholatý F.: Geschichte und verständigungspolitische Bedeutung Schlesiens aus der Sicht Prags, Euro-Forum I, Königswinter 1993

Chocholatý Fr: Mezinárodněprávní problematika odsunu sudetských Němců a jejich případných majetkových nároků , VŠP Hradec Králové, 4.7.1997

Chocholatý Gröger Franz Die Beziehung zu Polen und die Frage der polnischen Nationalminderheit , In:Möglichkeiten einer gemeinsamen europäischen Sicherheitspolitik fü r die Tschechische Republik und fü r Deutschland, für Kulturstiftung der deutschen Vertrieben Bonn 1999

Janák D.: Spor o slezské pohraničí v letech 1945 - 1947, in: Střední Evropa č. 27/1993, s. 79 - 84

Janák D.: Neklidná hranice I + II část, in Časopis Slezského zemského musea, Série B, 42/1993 Opava, s. 63 - 75, 147 - 168

. Archiv ÚV KSČ, fond 200/24 sv. 99

Kladský sborník, Praha 1946, s. 150 - 154

Kadl ubiec D. D. a kol.: Polská národnostní menšina na Těšínsku v České republice,Universita Ostrava, Ostrava 1997, s. 14 - 15.

Kalousek V.: Právní postavení Těšínska po plebiscitu, Pocta k 60. narození. dr. Jiřího Hoetzla, Bratislava 1934.

Kamiński M.K.: Polsko-czechoslowackie stosunki polityczne 1945-1948 ,Warszawa 1990

Kamiński M.: Beneš a československo - polské vztahy v letech 1945 - 1948, n: Střední Evropa č. 27/1993, s. 19 - 22.

Kaplan K.: Pravda o Československu 1945 - 1948, Panorama Praha 1990, s. 43 – 50, 50 – 53, 58 -65

Kořalka J.: Češi v habsburské říší a v Evropě 1815 - 1914, ARGO Praha 1996, s. 138- 143

Koždoń J.: Das Recht unserer schlesischen Heimat auf die Verwaltungsmäßige Selbständigkeit, Opava 1927.

Naše země, náš lid. Hlubčicko, Ratibořsko, Kozelsko, Matice opavská, Opava 1946

Obyvatelstvo Slezska a Hlučínska v několika důležitých směrech na zásadě sčítání lidu ze dne 15. února 1921 se zvláštním ohledem na předešlá sčítání lidu, Opava 1924, 520 s.

Osvobozená země. Moravskoslezský ZNV exp. Ostrava, Ostrava 1947

Pallas l.: Úloha jazyka při vzniku a vývoji teorií a hnutí tzv. wasserpoláctví, šlonzáctví a moravectví, in: Slezský sborník, 1965/4, s. 471 - 500

Pallas l.: : Úloha Slezské lidové strany (šlonzakovců) ve vývoji Těšínska in: Slezský sborník, s. 32 - 37.

Pallas l.:: Jazyková otázka a podmínky vytváření národního vědomí ve Slezsku, Ostrava 1970

Szefer A.: Wspól praca tzw. S la zakowców na S la sku Cieszyn skim (1910 - 1919), Zaranie Śląskie 1963, s. 185 - 202.

Witt K.: Die Teschner Frage., Berlin 1935.

Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku, SÚS Praha 1939

Spezial - Orts - Repertorium von Schlesien. Neubearbeitung auf Grund der Ergebnisse der Volkszählung von 31.12.1890. , Wien 1894

Schlesiens Bevölkerung in einigen Beziehungen auf Grund der Volkszählung vom 31. Dezember 1910 mit besondere Berücksichtigung der vorhergegangenen Volkszählung, Troppau 1912, 539 s.

Těšínsko jeho první a druhé dělení. Vlastní náklad 1947

Zpráva o činnost zemské samosprávy slezské za l. 1919 – 1921 (Bericht zur Schlesiens Selbstverwaltung in dem Jahren 1919-1921), Opava 1922

Kučera Rudolf, Kapitoly z dějin Střední Evropy, in: Češi a Němci sborník, Tschechischer Nationalsschuβ in Deutschland e.V. München 1989 s.39-40, 41, 43






Poskytovatel internetového připojení




:: Zobrazit všechny související články ::


Zpět | Autor: Bc. Franz Chocholatý Gröger | Komentář: 0 | Přidat komentář | InformaÄŤnĂ­ e-mail Vytisknout ÄŤlánek


[Akt. známka: 2,71 / Počet hlasů: 7] 1 2 3 4 5





Z historie >> ŠLONZACI A VOLKSLISTA







Infoserver ISPS: 030901 | provoz na phpRS