|
|
|
|
|
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|
 60. let od konce války - květen - srpen 1945 krvavá realizace Benešova plánu vylikvidování NěmcůVydáno dne 23. 04. 2005 (38578 přečtení)  Sudetští Němci se stali v letech 1944/1945 již jenom pasivním objektem mocenské hry Spojenců o rozdělení Evropy a sfér vlivů. Tohoto faktu se snaží využit také československá vláda a intenzívně připravuje domácí odboj na konečné řešení. Výzvy českých politiků domácímu odboji jsou již jen slabě skrytou výzvou k teroru a hromadným vraždám.Příkladem může být také tajný pokyn Prokopa Drtiny skupinám odporu ve vlasti: “ ...Touto cestou (myšlen transfer) bude možno se jich snad zbavit z části.... Je třeba, abychom v prvních dnech po osvobození mnohé vyřídili sami...Myslete vždy na to.....Mezinárodnímu řešení německé otázky musí tedy u nás předcházet co nejrychlejší možné obsazení a čistka..”(DRTINA I) Tato výzva se v době divokého odsunu stala krvavou skutečnosti.  Od prvních květnových dnů 1945 začalo hromadné vyhánění německých občanů, mocenské orgány z vlastní iniciativy a nebo na příkaz ústředních orgánů, dříve než velmocí rozhodly o tzv. odsunu obyvatel a dříve než československé orgány přijaly právní normy – dekrety presidenta republiky – regulující odebraní majetků, podle své libovůle a záměrů sháněli do provizorních táborů německé občany, vyvážely a vyháněly je z domovů a republiky. Všechny tyto akty byly provázený projevy zvůle, násilí, nelidskostí. Území Sudet, ale také vnitrozemí, bylo oblastí bez zákonů, kde vykonavatelé moci, samozvaní i dosazení Benešovou vládou, mohli beztrestně uplatňovat svou zvůli. Československé archivy a výpovědi svědků poskytují mnohá svědectví o případech nelidskosti, vražd, znásilňování a upalování za toto období divokého odsunu. Ty a také poměry v internačních táborech, vyvolaly nejen stížnosti, ale i kritiku zahraničního tisku. Odpovědná vládní místa a státní instituce , včetně vlády Národní fronty a presidenta o těchto poměrech věděly a buď mlčely nebo k zločinům přímo naváděly v rámci národní očisty a “vylikvidování Němců” řečeno slovy presidenta Beneše. Vláda ve své nótě třem mocnostem z 3. 7. 1945 a 16. 8. 1945 zdůrazňovala, že pomýšlela provést odsun organizovaně a lidsky a president Beneš po Postupimi začal vyzývat k lidskosti, ač před tím vyzýval k vylikvidování. Nikdy však neučinil ani on ani vláda taková opatření, aby poměry se změnily. Dokonce nebyl zastaven ani divoký odsun, jak to požadovali západní velmoci a jak to sama původně slíbila. Vláda přiletěla 10.5.1945 do Prahy bez právních norem, místo těchto má jen výzvy k násilí:”Dejte vyvřít ze svých srdcí živelně nenávist k německým katanům..Jděte účtovat s Němci za všechna jejich zvěrstva a neznejte slitování s německý mi vrahy” zní z Košic (CESTOU KVĚTNA) a ústy samozvoleného presidenta.Beneše pak z Popradu zní apel: “ Běda, běda Němcům, třikrát běda! Za své zločiny budou hořce pykat! Zlikvidujte je! Běda jim! Vylikvidujte je!” (BENEŠ) Tato slova slyší v Brně i v Praze. Staviva jsou otevřená: Libí se ti onen byt Němce, běž a seber si ho!, Bude se bránit zbij ho!, Jdi vyber si ženu a znásilní ji!, Včera jsi chodil ještě udávat, dnes budeš vlastenec, jen je třeba zabit svědky! Vše dovoleno jest!  Dne 5. května
vypukne v Praze povstání, nebýt vojáků generála Vlasova (vlasovci viz ROA, RONA) skončilo by fiaskem. To v daném
okamžiku nikoho nezajímá. Jedni jdou budovat barikády, komunisté vyzbrojují svou budoucí pěst, jiní vlastenci jdou rabovat , honit
po ulicích bezbranné občany osočované davem za kolaboranty či SS. Nikdo nic neověřuje, lynč ovládá ulici. Na lucernách hoří za
nohy pověšení Němci. “Košický vládní program požadoval konfiskaci majetků zrádců a kolaborantů. Avšak kdo je tímto zrádcem, o
tom rozhodovali dělnici v továrně. Od 5. května 1945 měli ve svých rukou zbraně a mohli svá rozhodnutí okamžitě uvádět ve
skutek” píše v r. 1978 komunistický historik Král.(KRÁL) Tito ozbrojenci berou svou zvůli pevně do rukou a již 11.
5. 1945 stávají se základem Revolučních gard, tak proslulých Rabovacích gard, řízených Ústřední radou odborů. Vraťme se
však do Prahy 5. 5., jedni spěšně budují barikády, jiní využívají těchto dnů k bestialitám. Výzvy košické vlády či KSČ (Co
dělat,čím začít?)a provolání České národní rady z 30. 4. 1945 požadující “rychlé a přísné potrestání zrádců a kolaborantů
lidovými soudy” našly svou odezvu. K tomu řádění příslušníků SS, používání rukojmí německou stranou jako živého štítů
přispělo velkou mírou sklonům k odplatě.Dne 8. května je uzavřeno příměří a Prahu opouštějí německá vojska a Vlasovci.
 Německé ženy a děti měly být pod ochranou Mezinárodního červeného kříže, avšak
de facto byly ponechány osudu, který byl velice krušný. Dochází k deportacím Němců do téměř 40 provizorních táborů a věznic.
Zadržení Němci, včetně žen a děti, byli vystavení násilí a jejich životní podmínky byli víc než svízelně, Přímo na ulicích se
konaly hony na lidí, řada osob byla bita, zraněna , utlučena, oběšena, upálena nebo zastřelena.(SLYŠME 1-17) I čeští
svědkové hovoří o tzv. lidských pochodních.(STANĚK 70) K exekucím docházelo rovněž v místech jejich internace,
nebyli ušetření ani nemocní, ranění a invalidé. Představitelé ČNR se sice snažily brutalitám zabránit, ale nebyli vyslyšení.
Provolání vlády z 11. 5. 1945 a presidenta z 16. 5., provolání KSČ a ÚRO požadující rychlé potrestání a vyvlastnění Němců a zrádců
naopak atmosféru ještě více rozjitřily. V provolání “Lidé český!” zveřejněném v Rudém Právu 13. 5. 1945 požaduje
nemilosrdné zúčtování se všemi válečnými a polickými zločinci. K slovu se dostává navíc postih Čechů pro skutečnou či
domnělou kolaboraci. Komunisté si připravují půdu k převzetí moci. Celkový počet ztrát na životech v období povstání
není znám, česká strana hovoří 635 osobách, další materiály hovoří o tom, že od 5. do 9. 5. zahynulo ve Velké Praze 855 osob
německé národnosti. Tyto údaje nejsou úplné, nejsou známé počty osob zahynulých v internaci, leccos vypovídají zprávy o
exhumacích mrtvých, např. ve společném hrobě na hřbitově sv. Lazara v Břevnově bylo uloženo 300 osob dovezených zde
v době od 9. 5. do 1. 6. 1945 z různých míst a pak do 19.6. také z internačního tábora na Strahově. Podle údajů
zjištěných k 30.12.1945 padlo nebo zahynulo ve Velké Praze během povstání 1693 Čechů (zavražděných se uvádělo 236) a 663 osob
jiných národností. (STANĚK pozn. 40, 201)Dne 12. 5. 1945 pronáší Beneš z balkonu brněnské radnice projev ..” Nyní se dáme do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také zde v městě Brně s Němci a všemi ostatním (Potlesk) Můj program je – a já se tím netajím- že otázku německou musíme v republice vylikvidovat (Potlesk, volání Výborně!).” (BENEŠ 139) Projev jasně dokazuje, že za nejnaléhavější cil české poválečné politiky považuje degermanizaci ČSR.Toto znovu zdůraznil také v projevu ve sněmovním sále brněnském radnice: “Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná veliká lidská nestvůra. tento národ musí stihnout za to všecko veliký a přísný trest.” Vše podstatné bylo vyřčeno“Řekli jsme si, že německý problém musíme definitivně vylikvidovat.“(BENEŠ 138).Rozhlasové stanice vysílaly tento projev do všech koutů Čech, Moravy a Slezska, všichni se dozvěděli co od nich tento velký muž očekává a vyžaduje. Práci! Mnozí to pochopili po svém, málo práce a hodně mluvit. A hlavně VYLIKVIDOVAT NĚMCE! Byla sobota, čtvrtý den svobody a velkého štěstí. Následující den byla neděle a malá šumavská vesnička Folmava měla poznat sílu jeho slov, především její ženy, starci a děti. Za osmnáct dni na to – 30. 5. 1945-je vyhnáno více jak 20 000 německých obyvatel Brna z domovu a donuceno vydat se na pochod smrti k hranicím Rakouska. (NĚMCI)(SLYŠME 19-27) Osud nad Němci byl vyřčen a způsob provádění byl dán zcela do rukou a fantazie Čechů a mnozí se této výzvy chopili a opojení pocitem nesmírné moci nad osudy jiných začali realizovat sny svých nejnižších pudů. Nejrůznější zločinci, včetně kolaborantů z doby války, četníků, Svobodových vojáků a dalších, nadšeně mordovali, protože jim pan president zaručil naprostnost beztrestnost a komunisté pak závratnou kariéru v jejich vysněném gulagů lidově demokratické republiky. Ve dnech 11. - 12. 5. jsou zbytky 1. Divize ROA obklíčeny Rusy a začalo několika denní vraždění zbytku vojsk a to za aktivní účasti českých ozbrojenců. Vraždění odzbrojených německých vojáků proběhlo od 9. 5. do 11. 5. na mnoha místech Čech, Moravy a Slezska. Podle informaci Německého lidového spolku pro péči o hroby Němců mělo by být uloženo v hromadných hrobech na 10 000 německých vojáků. Již výše zmiňovaná Folmava zažila dramatické chvíle 13. 5. - 15. 5. 1945, kdy čeští ozbrojenci oddílu Niva přijeli do obce, došlo k přestřelce a následovnému vyčištění obce. Vyhnání obyvatelé zůstali na pohraniční louce, protože je US Army nechtěla pustit na německé území. Kriminální policista dr. Sladký uvádí, že bylo zavražděno 47 osob, především starých lidí a žen. Po vraždách byly domy vydrancovány. Podle pozdějšího vyšetřování akce byla provedena na základě domluvy mezi Rusy a příslušníky oddílu Niva přijela do Folmavy na dvou nákladních autech skupina 50 mužů. Ti nařídily obyvatelům opustit obec do dvou hodin. Americká strana je však nepustila na německé území. Podle českých pramenů bylo zabito 30 - 40 osob. Všechny oběti, mimo 17.- letou dívku, měli být zahrabaní v katastru obce.(SLYŠME 300) Dne 17. května přijíždí Beneš do Prahy by se usadil na presidentský stolec na který 5. 10. 1938 veřejně abdikoval a nyní sám sebou zvolen znovu usedá. Presidentův poradce dr. Prokop Drtina přednáší svůj projev na prvním slavnostním sjezdu národních (či lépe řečeno nacionálních) socialistů v sále Lucerny. V ten den, kdy Češi páchají zvěrstva na Němcích v Lanškrounu, vyzývá: ..”prvním úkolem při zakládání nového života: vyčistit republiku celou a úplně od Němců…Abychom toho cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemi ihned, okamžitě , všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. Každý z nás musí pomoci v čištění vlasti…”(DRTINA II 62-64).  Ve dnech 17. - 18. 5. 1945 se odehrály drastické scény přesně dle přání Drtinově v Lanškrounu. Do města
doráží partyzánský oddíl Josefa Hýbla-Brodského, zprvu 80 a pak 350 mužů a začali ihned shánět němce na základě pokynu a informaci
majitele pily ve Výprachticích Josefa Hrabáčka.(SLYŠME 18). Tento muž byl po válce členem národních socialistů a první
předsedou ONV v Lanškrouně, v roce 1950 zatčen a v r. 1951 odsouzen za velezrádu a v roce 1990
rehabilitován.Na lanškrounském náměstí jsou shromáždění Němci z města a okolních obcí. Za předsednictví Hrabačka jim
vytvořený lidový soud na místě odsuzuje Němce k bití, oběšení a zastřelení. Takto bylo zabito 24 osob Z té doby se
zachovala také fotografie zachycující českého poetu Vítězslava Nezvala v rozhovoru s aktéry tohoto masakru.(HYENY
248) Co k tomu jen říci, jen málo bylo Čechů, kteří by byť jen slovem upozornili na tyto nepravosti. Fotit se s vrahy
mělo cenu zlata, jak podobné je to k situaci a v Bosně a Kosovu.. Z archivních materiálů i ze svědectví vyplývá, že excesy vystupňovaly a dosáhly drastických obrazů po odchodu sovětských vojsk z oblasti. Ke kolektivním “bicím scénám” provázených mučením došlo v květnu 1945 v Králíkách, v mnohá oblastech působily tzv. náhlé soudy. Docházelo k násilným záborům domů, usedlostí, ke krádežím, znásilnění a vraždám. Na území východočeského regionů docházelo velmi často k těmto excesům, a to především v Podkrkonoší (okresy Vrchlabí a Trutnov), na Broumovsku (Police nad Metují, Teplice nad Metují, Zdoňov, Jetřichov a j.), Žambersku (Žamberk, Rokytnice, Kunštát, Černá Voda, Nová Ves, Bartošovice a j. ), Lanškrounsku, Rychnovsku, Svitavsku. Cílem všech těchto aktivit bylo vytvořit mezi Němci pocit strachu, beznaděje a tak je vlastně donutit “k dobrovolnému odsunu”, a to ještě před konferencí v Postupimi. Tím měla být dosaženo vyhnání co největšího počtu německého obyvatelstva a zároveň vytvořen pro velmocí dojem, že vlastně odsun je nutný, neboť Němci “jít chtějí ”. S tím také argumentoval Stalin při jednání v Postupimi. Jde o osvědčený postup etnických čistek - část uteče ze strachu, zbytek bude odsunut, neboť by stejně zde nemohl žit. Popravy Němců probíhaly ve všech městech a obcích, lidové soudy a samozvaní vykonavatelé spravedlnosti se snažili.Bývali partyzáni spolu s RG týrali a vraždili zatčené také v internačním táboře v Kolíně, České Kamenici, České Lípě, Kladně a Rýmařově zvláště aktivní byl partyzánský kapitán Vladimír Sedlář, zemský velitel Národní bezpečnostní straže pro expozituru ZNV Moravská Ostrava, který zajišťoval bandu vrahů v internačním táboře Hanke v Ostravě-Přívozu, kde popravy a mučení byly pravidelnou součástí každého dne. Podle důvěrného sdělení oblastní úřadovny StB v Ostravě z let 1947 zahynulo v objektu od 15. 5. do 20. 6. 1945 celkem 247 lidí. Byli zde páchány také jiné brutality- mučení, vyražení zlatých zubů, pokusy o zabití elektrickým proudem, vícenásobné znásilňování žen. Násilnosti se dopouštěli příslušníci partyzánských svazku Josefa Hybeše operující v prostoru Brno - Ivančice - Moravský Krumlov. K jedné z nejhrůznější vraždě civilistů došlo v obci Horní Mostěnice u Přerova v noci z 18. Na 19. 6. 1945. Poručík Karol Pazúr, důstojník OBZ ze štábu 4. divize 1. Čs. armádního sboru zde nechal vyvést pod zamínkou prošetření nacistů z vlakové soupravy početnou skupinu karpatských Němců z Dobšiné vracejících se na Slovensko. Až do páté hodiny ranní byli tito nešťastníci střílení na vršku zv. Švédská šance. Bylo zastřeleno 265 osob (71 mužů, 120 žen a 74 dětí ve staří do 14 let. Hrdinní sadisté Pazúr a Smetana byli později sice souzení, ale soud rozhodl, že Smetana bude na základě použití zákona č. 115/1946 Sb. propuštěn. Pazúr byl sice odsouzen v roce 1949 na sedm a půl roku, později na dvacet let, s roce 1951 mu však byl trest snížen na 10 let. V polovině padesátých let již ve vězení nebyl a později působil jako funkcionář Slovenského zväzu protifašistických bojovníkov.Jako ilustrace postupů a metod uplatňovaných v květnu a červnu 1945 může sloužit Liberec. Město se dostalo do českých rukou převzetím zástupci NV dne 9. 5. 1945, pacifikaci Liberce zahájila vojenská jednotka z Turnova 10. 5. 1945 a 21. 5. následujíce jednotka RG z Mladé Boleslavi, které velel P. Hložek. Pánem situace se stávají gardisté. Jednotky vpadly do ulic a začali je vyčisťovat. (SLYŠME 279) Lidé byli okrádáni přímo na ulicích, gardisté prováděli neomezené domovní prohlídky, loupí, znásilňují, střílejí a vězní i antifašisty, chování RG se stalo nebezpečím pro národní bezpečnost. Obdobná zprávy přecházejí také z jiných měst.  Takřka masovým průvodním jevem
květnových a červnových dnů byly mezi Němci sebevraždy, jejich počet se zvyšoval s narůstajícím pocitem ohrožení,
k mnohým sebevraždám , mnohdy celých rodin, vedlo brutální a mnohonásobně opakované znásilňování dívek a žen bez ohledu na
jejich věk, zdravotní stav a přítomnost dalších osob včetně jejich dětí. K dobrému zvyku českých vlastenců patřilo lovení žen
a dodávání jich k znásilňování vojáky Rudé armády. Množství sebevražd v období květen – červen 1945 ve městech (Praha,
Brno, Olomouc, Jihlava, Opava, Most, Liberec, Ústí n. Labem, Děčín, Karlovy Vary, Jablonec n. N., Varnsdorf, Žatec
aj.,) je velice zarážející. Na druhé straně nutno vzít v úvahu , že mnohé hrdinské skutky RG či jiných vlastenců končící
smrti Němců, mám namysli vraždy, mučení, byly v úmrtních zprávách uváděny jako smrt sebevraždou. Život příslušníku
nepřátelského národa neměl v očích mnoha Čechů žádnou cenu. Čs. statistika uvádí za rok 1945 3796 sebevražd Němců
v Čechách a 1762 sebevražd Němců na Moravě a Slezsku.(STANĚK 52).Od května 1945 zasáhla všechny vrstvy českého obyvatelstva vlna nacionálního radikalismu a skryté negativní emoce z let války se začaly projevovat. Atmosféru násilí pomáhaly zintenzivňovat výzvy a provolání čs. orgánů a odbojových organizací. Zatýkání, internování, domovní prohlídky, vyhošťování a násilné vysídlování dosáhly masového měřítka. Hlavní úkol, tj. rychlé obsazení Sudet, připadl armádě a dalším ozbrojeným skupinám. V prostoru Čech sehrálo v tomto období důležitou roli vojenské velitelství Alex v čele s gen. Z. Novákem, kterému podléhaly dvě operační oblasti – Hradec Králové a na Kladně.. Do pohraničí pronikaly také jiné ozbrojené skupiny. Ve stejnou dobu se za spoluúčasti Vojenského velitelství V. Prahy a ÚRO formovaly smutně proslulé Revoluční gardy (RG, zvané také jako Rabovací gardy). RG měly sice podléhat Ministerstvu vnitra resp. ZNV v Praze a Zemskému velitelství NBS v Brně, ale jejich činnost většinou řídili jejich velitelé. V různých místech vznikaly prapodivné bezpečnostní útvary, jejich společným rysem bylo , že vznikaly za přímé pomoci jednotek Rudé armády a jejich legálním podkladem byly směrnice moskevského vedení KSČ, provolání KSČ z dubna 1945 a Národní fronty z 17. 4. 1945 a usnesení ÚRO z 29. 4. 1945. Právně vzato tedy zcela nezákonné ozbrojené tlupy , nic jiného a nic víc (HEJL 30-31) Gen. Novák vydal 15. 5. 1945 rozkaz k obsazení pohraničních terénů s dovětkem “všechny Němce vykažte z historických území”. Do působnosti Alexe patřil rovněž pluk 1 RG.Albatros operující spolu s oddíly Železo (velitel npor. F. Noha), Toledo (B. Káš) a Vpřed. Velkou roli při těchto akcích sehrál elitní dobře vyzbrojený pohotovostní pluk 1. Národní bezpečností se zcela komunisty infiltrovaným velením. Oblastní velitel v Hradci Králové vydal pokyny k vystěhování německého obyvatelstva z prostoru od Králík po Hrádek nad Nisou První oficielní rozkaz k očištění těchto oblasti od živlů Československé republice nepřátelských byl vydán 22. 5. 1945. Vyhlášky a pokyny nařizující vysídlení Němců a zavádějící omezení vůči ním vydávala vojenská velitelství leckdy samostatně jindy po dohodě se samosprávou. Protože ústřední instrukce nebyly vládla zde tzv. revoluční inspirace. Později připadla významná role útvarům první vojenské oblasti, které velel generál K. Klapálek.. Události kolem “vyčišťování” pohraničí, provázené krádežemi, mučením, vraždami, rozvíjely k agresivitě a pomstě inklinující sklony některých jedinců. Vojenské jednotky intenzívně prováděly odsun.shromážděného obyvatelstva do Saska, které bylo obsazeno sovětskou armádou.  V té době již probíhá nábor do tzv. pohotovostních oddílů Národní bezpečnosti. A to podle “revolučních kriterií”-
žadatel musel být oddán státní ideologii lidové demokracie a byla dávána přednost příslušníkům RG a bývalým partyzánou. O jaké
bývalé partyzány se jednalo nejlépe pojednává kniha HYENY Jaroslava Pospíšila. Pluk 1.NB měl 1600 mužů a jeho velitelem byl
kapitán O. Kryštof. Do 2. Oblasti 1. NB. byly zařazeny také oddíly Železo a Toledo. Do vyčistisťovcích akcích ve Slezsku se
zařadili aktivně také vojáci 1. čs. samostatné brigády. U “Svobodovců” bylo protiněmecké cítění obzvláště silné a mimo to velitele
ponechávali těmto vojákům zcela volné ruce.V polovině června se násilné vyhánění Němců zintenzívnilo.Vláda již dalo těmto aktům právní záštitu dekrety č. 5/1945 Sb, č. 12./1945 Sb. č.16./1945 Sb.a č. 17/1945 Sb.. Na základě retribučního dekretu je od června 1945 popraveno přes 400 Němců a téměř 300 Čechů a Slováků, tisíce byly odsouzeny na desetitisíce let vězení. Ani jeden z obviněných nestál před nezávislým soudem , nikdo se nemohl řádně hájit ani odvolat, svědci byli týraní, aby vypovídali proti obviněným. V těchto dnech velitel 3. voj. oblasti gen. Novák spolu s předsedou ZNV v Brně vydal Zásadní směrnice pro řízení a provádění akce k vyčištění Moravy a Slezska od Němců, které požadovaly provést evakuaci německého obyvatelstva “totálně s tvrdou důsledností až do konce”. Ministr obrany gen. Svoboda naléhal na urychlení transferu “všemi prostředky”. Během tohoto tzv. “divokého odsunu” byly zřizované různé typy táborů, kde bylo německé obyvatelstvo vystaveno krutému zacházení, mnohé tábory se staly dodavateli žen pro orgie sovětských vojsk. Lidé umírali nejen věkem, ale také nedostatečnou výživou, úrazy, epidemiemi a násilím. Ve všech případech šlo o organizované násilí a ne o excesy jedinců vůči německému obyvatelstvu, jak se někdy snaží česká literatura toto období popisovat. Poprvé bylo toto období objektivně zpracováno na základě archivních materiálů v knize Tomáše Staňka Perzekuce 1945. Zde uveřejněné dokumenty jasně ukazují, že celý tzv. divoký odsun byla cílená akce vedoucí k vyhnání co nejvíce německých obyvatel a postavit velmocí před skutečnost, že odsun musí být realizován, neboť Němci sami utíkají z Československa. Situaci v pohraničí, kde v podstatě, alespoň v prvním období, bezpečnostní orgány nespolupracovaly, ale naopak se předháněly v násilnostech, komplikovala především činnost OBZ (přednostou plk. B. Reicinem již z velké části napojené na sovětské zpravodajské služby). Ze zpráv z archivních materiálů pak vyplývá podezření, že některé akce “werwolfu” či tzv. sabotáže německého obyvatelstva vznikly buď přímo v OBZ a nebo za přispění jejich příslušníků. Z června a července existuje větší množství zpráv o násilnostech, vraždách a popravách a to především v pohraničí. K brutalitám dochází při přípravě a provádění vyhánění a divokých odsunů do sovětského záboru. Násilí musí dosáhnout takových rasanci, aby Němci sami utíkali či ještě lépe se sami likvidovali. Krátce před zahájení konference v Postupimi posílá vláda Národní fronty třem velmocím notu s naléhavou žádosti o schválení převodu či transferu Němců. Nebyl totiž ještě znám oficiální postoj vlád USA a Velké Británie, které musely přejít od mlhavých příslibů k jednoznačnému stanovisku. Bylo známo jen stanovisko SSSR jednoznačně formulováno jako souhlas s odsunem. Proto první fáze vyhánění (divoký odsun) směřovala v oblasti Německa obsazených Rudou armádou. Československá vláda právě z obavy, že by realizace nuceného vysídlení nebyla předmětem jednání této konference stáhla připravovány dekret o odsunu cizího obyvatelstva a vnitřním osídlení a nahradila ho dekretem polovičním, a to dekretem č. 27/1945 Sb. z 17. 7. 1945 o jednotném řízení vnitřního osídlení.V tento den je zahájena berlínské konferenci tří velmocí. Nervozita politiků Národní fronty stoupá, plán velkého Likvidátora se stává stále častěji terčem kritiky nejen západoevropského tisku a politiků , ale je slyšet i hlasy odporů doma. Na druhé straně “socialistický blok” komunistů, sociálních demokratů a národních socialistů který vznikl 8. 6. 1945 uvnitř Národní fronty žádá razantnější řešení odsunu. A v této snaze má podporu armády a bezpečnostních složek, které jsou nyní již zcela v režii KSČ. Život pro Němce stává den co den hroznější. Střelba se stava součástí každodenního života v městech a obcích v dané oblasti, jde mimo jiné o incidenty související s chováním Rusů, příslušníků různých českých ozbrojených formací a kriminálních živlů. Mnohé z toho se přikládalo činnosti werwolfů. Mnohé z těchto incidentů se nepodařilo zcela objasnit, avšak závěr šetření byl zde jednoznačný- jde o akci werwolfů. Z tvrdé sankce následovaly po nehodách, které byly označované za sabotáže. Jde zde například o událost z 3. 7. 1945 v Bruntále, kde při manipulaci s granátem se smrtelně zranil svobodník NBS. Němci prý nastražili nálož. Velitel I. Gaš dal 5. 7. 1945 zastřelit 20 mužů z města a ve dnech 10. -11. 7. byl zahájen odsun 4300 Němců za hranice a později 750 osob do vnitrozemí na práce. O poměrech v táboře píše Kurt Langer v knize Dny strachu. Podle úředního sdělení mělo být v parku kol zámku uloženo do společných hrobů více osob. O poměrech v Bruntále a Krnově za velení I. Gaše neměli jasno ani státní orgány. Stále nejsou spolehlivě objasněny události Chomutově (SLYŠME 83). Tady byla vyčišťovací akce zahájena z iniciativy posádkového velitelství, akci velel štkpt. Prášil. Dne 9. 6. 1945 bylo shromážděno, po domovních prohlídkách, několik tisíc mužů ve věku 13 až 65 let (podle německých pramenů 5000 osob). Po prohlídce a vyřazení těch, kteří měli být ponecháni jako pracovní síla, byla vybrána skupina podezřelých v členství v SS a nacistických organizacích, na nichž byly páchány zvěrstva. Zvěrstva odsoudil i anonymní český stěžovatel. Na mučení na sportovním hřišti zemřelo asi 12 - 13 osob ( mlácení tyčemi, vypichovaní očí, uražení přirození holi, pálení na nahých tělech). Odpoledne byla skupina 4000 mužů se zavazadly o hmotnosti 25 - 30 kg hnána směrem ke státní hranici. Na pochodu zemřelo více jak 60 osob. Nalezeno bylo 27 mrtvol. Rusové nechtěli vyhnance převzít. Osoby pak byli přesunutí do táborů v Záluží u Mostu, část zůstala u st. hranic. Trýznění pokračovalo také v internačním táboře Sklárna, z více než 60 zemřelých zemřelo násilnou smrti kolem 40 osob. Ti byli pohřbeni do kráterů po bombách. Podle vyšetřovací komise šlo přibližně o 140 mrtvých. V roce 1947 bylo zahájeno vyšetřování události v Postoloprtech a v září 1947 byla provedena exhumace mrtvých. Celkem bylo exhumováno 763 mrtvol z toho pěti žen. Německé obyvatelstvo Postoloprt bylo ve dnech 28. - 29. 5. 1945 soustředěno v postoloprtských kasárnách, kde byli bití a týrání a pak následovaly popravy v prostoru internačního tábora na bažantnici, kde se k 8. 6. 1945 nacházelo asi 1400 osob. Podle generála Klapálka byla opatření, tedy mučení a hromadné popravy zcela přirozená, “jeho podřízení jednali správně a došlo –li v jednotlivých případech k přehmatům, pak musíme uvážit, že vojáci jsou prostí lidé… jednali –li proti Němcům tvrdě, …je to vojensky a lidsky pochopitelné”. Takto omluvně se stavěla česká strana ke všem excesům. Není smyslem teto krátké státi vyjmenovat jednotlivá zvěrstva, vraždy popravy a mučení. Vše je v dostačující míře zdokumentováno také samotnými aktéry těchto excesu a výpověďmi svědků a oběti jejich vlastenecké bohumilé činnosti. Je jen zarážející, že státní orgány a´t dokumentaci mají stavějí nečinně k těmto událostem. V roce 1946 byly StB vyšetřovány popravy osob zajištěných v Domažlicích. Rozkazy k popravám vydával štkpt. pěchoty Josef Fahrner (nar. 9. 11. 1911). I když šlo často o příslušníky SA, SS a NSDAP, lze soudit, že převážná většina byla nevinná. Tyto lidí odebíral Fahrner jak z věznice okresního soudu, tak z tábora v Chrastavicích u Domažlic. Některé osoby byly zabité ve věznici, některé mimo město. Podle zprávy MNO byly oběti pochovány ve společných hrobech v pískovně nacházející se na pravé straně silnice mezi Domažlicemi a Draženovem. Ze zprávy MNO vyplývá, že počet obětí v pískovně čítal asi 100 osob. Přibližně asi 120 osob bylo s vědomím Fahrnera zastřeleno na domažlickém nádraží, a tam také v jeho blízkosti pohřbeno. Jak uvádí dr. Staněk ve své knize Perzekuce, zpráva upřesňovala , že byla patrná snaha “ uchovati tyto vědomosti pokud možno co nejdéle v tajnosti”.Tehdy nadporučík Josef Fahrner a kpt. Jan Havel obdrželi za svou odbojovou činnost, zajištění pořádku v Domažlicích a rychlé vystěhování Němců v listopadu 1945 na návrh plk.  K. Veselého - Štainera “pochvalné uznání” ministra
vnitra. Fahrner pocházel z česko - německé rodiny a v roce 1945 byl členem KSČ. Toto uznaní svědčí o tom, že persekuce, bestiální
popravy na Domažlicku se děly s posvěcením tehdejší tzv. demokratické vlády ČSR. Jak již bylo uvedeno výše, československá vláda velmi intenzívně pracovala na tom, aby otázka vysídlení německého obyvatelstva se stala tématem připravované konference. Svědčí o tom množství dopisů, které československá vládní místa rozesílala na spojenecké zmocněnce. Otázka přesídlení obyvatelstva se projednávala v Postupimi na 5. plenárním zasedání 21. 7. 1945, avšak byla ji věnována jen malá pozornost, poznámky k tomuto tématu se objevily v souvislosti s diskusí o západní hranici Polska. Ke schválení dokumentů k přesídlení nedošlo ani na 6. plenárním zasedání 22. 7. 1945, to platí i o 7. plenárním zasedání 23. 7. 1945. Okrajově se o něm začalo hovořit až na 8. plenárním zasedání 24. 7. 1945, kdy byla na programu opět otázka západních hranic Polska. Komise ve svém zápise má poznámku “Polsko by se stalo státem bez národnostních menšin”. Obšírněji se začalo o této otázce jednat až na 9. plenárním zasedání 25. 7. 1945. Stalin zde uvedl, že československé úřady Němce evakuovaly do prostoru Saska. Churchill zde doslovně uvedl: “Podle našich informací opustily československo teprve dva tisíce z těchto 150 000 říšských Němců. To je ohromná akce přesídlit 2,5 milionu lidí”. Na konci zasedání se ještě jednou hovořilo o Československu, Stalin zde uvedl “Zdá se mi, že přesídlování už probíhá”. Churchill tomuto tvrzení nevěřil. Otázka přesídlení byla pak předaná ministrům zahraničí, kteří se toto otázkou zabývali téhož dne na svém 8. zasedání. Byl vypracován návrh na vytvoření subkomise k této otázce, kterou tvořili Cannon, Harrison, Sobolev a Semenov. Praha ví, že je nutno konat.a tak 31. 7. 1945 kolem 15.30 hod. exploduje munice v objektu ve čtvrti Krásné Březno. Následovně dochází k násilnostem, jejichž terčem se stali němci, kteří ser mohli pohybovat volně nebo se vraceli z práce. K týrání, bití a střelbě dochází na mnohá místech- na mostě přes Labe, na Předmostí, před nádražím, na místě dnešního Mírového náměstí. Němci byli v ulicích “bití, ubíjení klacky, střílení, pobíjení bodáky nebo shazování do Labe”.Vykonavateli brutalit byli Svobodovi vojáci, o¨příslušníci RG a civilisté z řád starousedlíků.(SLYŠME 31-37) Již 1. srpna v 00.23 hod bylo vyšetřování ukončeno- - Jedná se o sabotáž. Skutečné pozadí výbuchu a možné jeho aktéry poodhalil sám generál Svoboda:”Nebudeme tu trpět pátou kolonu a můžeme si vzít za vor Sovětský svaz, která do 48 hodin zlikvidoval dvoumilionovou německou povolžskou republiku, když tam byli shozeni němečtí parašutisté “ (STANĚK 135 – šlo o provokaci sovětských bezpečnostních orgánů). Vše je dobře načasované. Subkomise předložila na 11. zasedání “velké trojky” návrh článku XIII. postupimských dohod. “Velké trojce” bylo jasné, že článek XIII. nepředstavuje právní podklad pro vyhnání, nýbrž že vyzývá k tomu, aby nedocházelo k jednostranným akcím. Stalin dal Spojencům najevo, že k vyhnání se uskuteční, bez ohledu na to, na čem se v Postupimi dohodnou. Američané to nepochopili, podle jejich ministra zahraničí čl. XIII. je žádosti vládám, aby vysídlování dočasně zastavily, pokud tuto otázku neprojedná Kontrolní komise. Stalin však trval na svém, že to nynější proces násilného vysídlování nezastaví. Na žádném z další dvou zasedání se již nevrátili k této otázce. Dne 2. 8. 1945, kdy představitelé podepsali “Zprávu o berlínské konferenci tří velmocí” , která je všeobecně uváděna jako “Postupimská dohoda. A hned den po ukončení Postupimské konference spatřil světlo světa dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Dekret vytvořil důležitý předpoklad pro násilné vysídlení a konfiskaci majetku, protože německé obyvatele Čech, Moravy a Slezska bylo možno legálně vystěhovat ze země teprve tehdy až pozbyli československé občanství. Jenomže dekret č. 33 zařídil, že ho pozbyli už dávno; v ten den, kdy podle československo - německé smlouvy o státním občanství z 20. 11. 1938 “nabyli státní občanství německé”. Cíle bylo dosaženo. Odsun může začít.Velký sen likvidátora se blíží naplnění. Prostor bude vyčištěn a národ , který se toho účastnil bude lépe manipulovatelný. Sen komunistu o bolševické revoluci již má své obrysy- vždyť při čištění země se jim podařilo zbavit se velké části svých protivníků. A navíc zbraně RG jsou v rukou dělnických milici. Beneš a politici NF mění rétoriku. Němce musíme odsunout, vždyť o tom rozhodli mocnosti. Vše musí být humánní, nesmí docházet přestřelkům, vždyť svět se dívá. Starší literatura často uvádí, že se trestných činů proti zdraví, životu a majetku dopouštěli “živly” a lidé “bez souvislosti se stranickou legitimací, kterou nosili v kapse”, jak mimo jiné tvrdí spisovatel R. Cílek. Archivní materiály vypovídají o opaku, právě členové KSČ byli ti, kteří si v pohraničí nejvíce troufali. Členství v KSČ mělo velký vliv na to, zda proti těmto pachatelům bestiálních činů bylo zahájeno příslušné řízení. Ve zprávě ministerstva vnitra z 14. 2. 1948 se v této souvislostí vyskytují jména 164 osob. U těchto připadalo, podle členství v roce 1945, 74 osob na členy nebo sympatizanty KSČ. Z celkem 104 úřady oznámených případů “nepřístojnosti” (jak krásné jméno pro vraždy , mučení a znásilňování), které provázely nakládání se zadrženými Němci po květnu 1945, bylo k 2. 7. 1947 řádně odsouzeny pouze čtyři osoby. I když na druhé straně, mnozí, především velitelé skupin, byli odsouzení po roce 1948 v rámci procesů s protikomunistickým odbojem (mjr. Ctibor Novák (pozn.: Borek Novák, strýc bratrů Mašínů, odsunoval Němce z Frývaldova/Jeseníku.) , Josef Hrabaček).  Ze značného množství případů působení
pochybných existencí, kteří nacházeli své uplatnění především v RG (Revoluční gardy - formované za spoluúčasti Vojenského
velitelství a Ústřední rady odborů), jde především o působení komunistických “veličin” jako např. p. Krosnář, dr. F. Šimčík, kpt.
V . Dovara (velitel jednotky OBZ),A. Charouz (předseda MSK - násilnosti v Č. Kamenici). Rozkazy k násilnostem vydávali často
příslušnici Obranného zpravodajství (Bílina - por. L. Toporcer, Horní Moštěnice u Přerova - por. K. Pazúr), armádní důstojníci
(kpt. J. Fahrner - Domažlice, kpt. C. Novák - Frýdlantsko, kpt. I. Gaš - Bruntál, Krnov) a vedoucí “revolučních formací”
(RG - pluk 1 RG Albatros, velitel pplk. E. B. Bořík, partyzánský oddíl “Pěst”), kteří byli buď přímo členy KSČ a nebo měli ke
straně “citový” vztah.Bohužel mimo Pazúra nebyli viníci vražd, násilnosti nikdy v Česku souzení, vždy zde byl zákon č. 115/1946 Sb., který jim hříchy odpustil. Pokud by snad v těch letech někdo předložil materiály, které by neskryl pod svá křídla onen zákon, pak zde byl všemocný B. Reicin a nebo Rudolf Slánský obklopený všehoschopným Sdružením českých partyzánu, která měla mimo jiné hlavní zásluhu na prosazení onoho zákona z 8. 5. 1946. V tomto Sdružení měli svá pevná místa lidé jako Miroslav Pich-Tůma či František Foukal, hromadný vrah z Mirošova, štkpt. Bedřich Pokorný hlavní organizátor brněnského pochodu smrti,(NĚMCI 245-260) Nekvasil, Hájek, Procházka, náš známý s Ostravy Sedlář a další (HYENY) Tato vláda připravuje epochální oslavy konce války. Budou vyzvedávané hrdinské činy odbojářů, partyzánů příslušníku čsl.vojsk na západní a východní frontě. Bude vzpomenuto i pražského povstání tak dokonalého připraveného, že ho musel zachránit generál Vlasov a kdy hrdinové povstání byli ze svých míst vystrnadění novými příchozími z Moskvy již několik dni po 11. 5. 1945. Jistě v záplavě těch slov oslavující hrdinství se neobjeví jediná zmínka o excesech čsl. vojáků spáchaných na německém obyvatelstvu, o řádění RG a samozvaných partyzánských oddílu, později tvořící základ Svazu českých partyzánů tvořící údernou pěst komunistů po volbách v roce 1946 a drtící demokracii po únoru 1948. Dá se více očekávat, že vrazí z roku 1945 budou oslavování jako hrdinové a o jejich obětech se nebude hovořit. Možná jim dají i pamětní desku. Bohužel těch se oběti Benešova plánu vylikvidování nedočkají. Nikdo neoznačí místa jako Folmava, Švédská šance, tábor Hanke, Postoloprty, Doupov, Domažlice a další místa jakoukoliv tabuli. Vítězové přece mají vždy pravdu. Je zde jedná otázka – přinesli nám vítězové svobodu, nebo nás vehnali do dalšího gulagu tentokrát socialistického, i když i ten měl u nás přídomek národní nebo snad nacionální. Franz Chocholatý Gröger Bc. – fwgroeger@seznam.cz Pardubice 2005-04- 23 Prameny: Archiv ministerstva vnitra ČR – Kanice u Brna fond zemské velitelství SNB Praha 1945-1948 – f. A14 fond Zemské velitelství SNB Brno 1945-1948 – f. A15 fond sekretariát ministra vnitra A 2/1, kart. 56-58, inv. č.j. 1765 - hlášení a spisy k vyšetřování porevolučních událostí). Slyšme i druhou stranu, Infocentrum Šumava, Č. Budějovice 199 Literatura: Beneš Edvard (BENEŠ), Odsun Němců z Československa, Praha 1996 Bohmann A. (BOHMANN), Menschen und Grenzen, Band IV, Köln 1975 Cestou května. Sborník , Praha 1975 Češi a sudetoněmecká otázka. 1939 - 1945. Dokumenty. ÚMV Praha 1994, Dědinová Sidonie, Edvard Beneš-Likvidátor, Praha 2003, ISBN 80- 900125-6-6 Dokumenty k deportaci Němců (Dokumente zur Austreibung der Sudetendeutsche) Střední Evropa č. 14-16/1990, Praha Drtina Prokop (DRTINA I.), A nyní promluví Pavel Svatý, Praha 1945 Drtina Prokop (DRTINA II), Československo můj osud, Toronto 1982 Foreign Relation of the United States. Diplomatic Papers: The Conference of Berlin (The Potsdam Conference) 1945, Washigton 1961 Hejl Vilém,(HEJL) Zpráva o organizovaném násili, Praha 1990, ISBN 80-85207-01- X Chocholatý Fr.: Mezinárodněprávní aspekty odsunu sudetských Němců a jejich případných majetkových nároků, Diplom. práce, VŠP Hradec Králové, 1997 Kalvoda Josef, Czechoslovakia's Role in Soviet Strategy, Waschington 1978 Kaplan Karel, Pravda o Československu 1945-1948, Praha 1990, ISBN 80-7038-193-0 Král V., Historické mezníky ve vývoji Československa, Praha 1978 Kroupa V., Sbor Národní bezpečnosti 1945-1948, Praha 1977 Němci ven! Die Deutschen raus!,(NĚMCI) Podlesí 2001, ISBN 80-7272-031-7 Pospišil Jaroslav(HYENY), Hyeny, Vizovice 2002, ISBN 80-86093-67-0 Staněk Tomáš,(STANĚK) Persekuce 1945, Praha 1996, ISBN 80-85241-99-4 Trojan Emil, Tak přisahali, Praha 2001 Zpráva o třístranné konferenci v Berlíně. Právní aspekty odsunu sudetských Němců. Sborník, Praha 1996 Související: Doris Liebermannová: Nebyli všichni henleinovci
Příloha:
Seznam je neúplný, vychází jen z oficiálních materiálů české strany. 1947 (+) viz AMV ČR- KA, f. A 2/1, kart. 56-58, inv. č.j. 1765 - hlášení oblastních úřadoven StB, záznamy ministerstva vnitra a protokoly k vyšetření porevolučních události 10.7.1947 - Plénum sněmovny schválilo utvoření vyšetřující komise bezpečnostního výboru Ústavodárného národního shromáždění, komise byla složena z pěti zástupců politických stran, ČSL,KSČ, ČSSD, ČSNS, KSS a expertu z MV. MNO a spravedlnosti 22.7.1947 se komise schází k první schůzi Ministři vnitra a obrany ve společném materiálu považovali “ za nezbytné v zájmu Československé republiky, českého a slovenského národa a jejich dobré pověsti v zahraničí, aby veřejné projednávání těchto případů bez prodlení ustalo Prameny: Archiv ministerstva vnitra ČR – Kanice u Brna fond zemské velitelství SNB Praha 1945-1948 – f. A14 fond Zemské velitelství SNB Brno 1945-1948 – f. A15 fond sekretariát ministra vnitra A 2/1, kart. 56-58, inv. č.j. 1765 - hlášení a spisy k vyšetřování porevolučních událostí). Slyšme i druhou stranu,(SLYŠME)Infocentrum Šumava, Č. Budějovice 1990,ISBN 80-900076-I-9 Československá statistika, sv. 178, řada XIV, sešit 13, Praha 1949 Literatura:
PŘÍLOHA:
Počet obětí tzv.
revolučních činů, jak se někdy nazývají
excesy v roce 1945 , budu-li
vycházet z oficiální statistiky činí 7370 (zevní příčina a neurčená
příčina)
za předpokladu, že takto definována úmrtí souvisí s násilnostmi a
represemi vůči občanům německé národnosti. Tento počet
musíme navýšit minimálně
o 4000 případů zjištěných v souvislosti zjištěných na základě
šetření zvláštní
vyšetřovací komise bezpečnostního výboru ÚNS z r. 1947(STANĚK
166). Pak se počet obětí je min. 11 400 osob
za období r. 1945.
Nutno ještě přihlédnout k tomu, že ne všechny sebevraždy byly
sebevraždami, že mnohé byly lékaři
uváděny jako zahlazení trestního činu
samozvaných mstitelů. K tomu musíme připočíst dále obětí květnových dnů,
kdy
evidence vražd, násilných úmrtí v internačních táborech nikdo
neevidoval a kdy byly obětí zakopány na hřbitovy bez
evidence hřbitovních
správ. Počet všech obětí bude pak vyšší.
MÍSTA KDE BYLY VYKONÁNY POPRAVY A VRAŽDY NĚMCŮ V OBDOBÍ V.- VII./45.
ČECHY
1947 (+) viz AMV ČR- KA, f. A 2/1, kart. 56-58, inv. č.j. 1765 - hlášení a spisy k vyšetřování porevolučních událostí). 
Související články:
:: Zobrazit všechny související články ::Před 45 lety byl přijat hlavní programový dokument Sudetoněmeckého Landsmanšaftu „Dvacet bodů“ z roku 1961 (25.02.2006) 60 roku nazpět, aneb Čechům nechyběl humor ani během německé okupace (12.05.2005) Liptaňská tragédie (22.09.2004) Kdo má kopřivku ze slova Sudety? (17.02.2004) Zpět | Autor: Bc. Franz Chocholatý Gröger | Komentář: 0 | Přidat komentář |   |
| Protektorát, Sudety, staré názvy, historie >> 60. let od konce války - květen - srpen 1945 krvavá realizace Benešova plánu vylikvidování Němců |
|
 |
|
|
|
|
|
|
|